Berggeist předlohou Gandalfa
Mezi známá fakta patří, že se Tolkien při tvorbě postavy Gandalfa inspiroval ilustrací německého malíře Josefa Madlenera Der Berggeist. Berggeist je často spojován s Rýbrcoulem, tedy Krakonošem, ale zda existuje i tato souvislost s obrázkem je předmětem mnoha diskuzí. Češi (či Slované obecně) by byli samozřejmě hrdí, kdyby tomu tak bylo, ale nic nebývá černobílé, horský duch (Berggeist) nemusí nutně být ten z Krkonoš a otázkou je, kterým se Madlener nechal vůbec inspirovat.
Gandalfovy vousy
Ať tak či onak, hodný mužík z obrázku (nikoliv Rýbrcoul) přímou předlohou byl. Za povšimnutí však stojí (a v tom se nejen filmové ztvárnění dosti mýlí), že postava měla jen vous, nikoliv knír! Absence kníru je i na ilustracích Gandalfa v podání samotného Tolkiena, pokud znáte Uncle Sama z americké ikonické grafiky I want you to vote, pak se dostáváme k podstatě vousů Gandalfa (no, to trochu přeháním, ale pro názornost). Na obrázku níže si povšimněte, že pod nosem žádný vous není (tak jako u Berggeista).
Rýbrcoul v Krkonoších
Nedávno na mě na facebooku vyskočil příspěvek, odkazující na sken knihy z roku 1796, sepsanou sice německy, ale vydanou v Praze v dílně Johanna Stiassneho a Karla Bartha (tedy u Honzy Šťastného a Karla Bartha), která se jmenuje Der Riebenzahl im Riesengebirge: Ein abentheuerliches Märchen der Vorzeit, v překladu pak Rýbrcoul v Krkonoších: Dobrodružná pohádka z dávných dob. Mohl bych též uvádět jako Krakonoš v Krkonoších, volím však Rýbrcoula. Kniha je ve vlastnictví Národní knihovny ČR, v historických fondech, 9G 889, zpřístupněná skrze projekty digitalizace Google
Celá kniha je ke stažení…
Přikládám jediné tři strany obsahující také ilustrace pro ty, kteří se nechtějí prohrabovat originálem.
A nyní to hlavní, očekávám pěknou sodu, ale já se za to prostě nestydím. Němčině sice vládu, jen ne natolik, abych dokázal vše nejen v poklidu přečíst, ale především dobře přeložit.
Nestydím se za to, použil jsem AI
Poprvé jsem využil na překlad AI. Placené AI. Ale abych vysvětlil celý postup, který tak rychlý nebyl. Nejdříve jsem nechal (třikrát) přes OCR přečíst text a převést do klasické němčiny. Následně jsem bojoval s AI (nechtělo se jí do takového textu), aby vznikl takto obsáhlý překlad do češtiny. Na svou omluvu píšu jen, že text není pro žádné komerční účely, nemám za něj ani korunu (spíše jsem ztratný sám), a že je spíše pro dychtivce, kteří si chtějí dopřát něčeho, co by ještě před pár lety nebylo možné.
Jednak by vám takovou knihu jen tak nikdo nezapůjčil, jednak byste se s tím trápili v němčině a jednak byste samotný opis pořizovali dlouhé hodiny. A pro tyto účely se tento AI překlad hodí. Samozřejmě bych byl raději, kdyby se překladu ujal mistr překladatel, koupí jehož knihy bych kulturu podpořil, nečekám však, že se tak stane.
Samozřejmě může obsahovat chyby, něco jsem sám podchytil, ale věřím, že slepota u takové délky dokáže divy, snad omluvíte. Tak tedy…
Rýbrcoul v Krkonoších: Dobrodružná pohádka z dávných dob
Praha 1796
u Johanna Stiassneho
a v komisi u Karla Bartha.
Pohádka o Rýbrcoulovi
V jedné odlehlé končině našeho světa, jejíž jméno nám pověst nezachovala, žil kdysi chudý, ale poctivý sedlák se svou ženou v manželské shodě a spokojenosti, živeni tím, co jim přinášela píle a pracovitost. Jednoho pozdního večera, právě když se jeho ženě blížil porod, požádali u něj o nocleh dva z nejproslulejších kouzelníků, které muž považoval za obyčejné pocestné. Laskavý obyvatel hor je ochotně přijal a, ačkoli jeho žena ležela nemocná, pohostil hosty, jak mu to okolnosti dovolovaly, prostou venkovskou večeří a pak jim, protože ve světnici nebylo místa, připravil pohodlné lože na zemi. O půlnoci porodila selka chlapce a její muž se dostal do nesnází, koho by měl požádat za kmotry. Po krátké poradě s manželkou bylo rozhodnuto nabídnout tuto úlohu cizím pocestným, kteří se, zdálo se, v chalupě objevili zvláštní náhodou. Jakmile nastalo ráno, vyhledal sedlák své hosty, oznámil jim šťastné ulehnutí své ženy a požádal je, aby přijali kmotrovství nad novorozenětem. Neznámí kouzelníci nabídku přijali a brzy ji také splnili.
Po křtu se kmotři vrátili do selské chalupy a pravili chudým manželům: „Je zvykem, že kmotři dávají dítěti křestní dar. Tak to učiníme i my, a to způsobem, jaký odpovídá našemu povolání. Vězme totiž, že putujeme po světě, abychom činili dobro dobrým lidem a odměňovali poctivost.“ Při těch slovech se jeden z cizinců rozhlédl po světnici, spočinul pohledem na velké truhle stojící opodál a pokračoval: „Je vám dáno na vybranou: můžete mít tuto truhlu naplněnou buď penězi, nebo obilím. V prvním případě se poklad, jakmile bude jednou vybrán, už znovu nenaplní; v druhém však zůstane truhla stále plná, i kdyby se z ní odměřilo pět, šest, sedm, ba i deset měřic. Nikdy v ní nic neubyde. Zvolte si tedy – a to, co si vyberete, se ihned splní.“ Sedlák váhal, k čemu se rozhodnout, ale žena ho nenechala dlouho přemýšlet. „Vyber to druhé,“ zvolala horlivě, „tak nás nikdy nepostihne nouze, kdežto peníze se mohou snadno rozkutálet.“ „Máš pravdu, drahá ženo,“ řekl sedlák, „ať tedy zůstane při té truhle, která bude stále plná obilí. Pánové nechť jsou tak laskavi a svou mocí ji tak zařídí.“
Kouzelník mávl holí a truhla se v tu chvíli stala stále plnou zásobárnou obilí. Nato se druhý kouzelník obrátil k rodičům novorozeného dítěte a řekl: „I já chci mít podíl na dobrodiní, které vám prokázal můj druh. On vás obdařil hojností obživy; já se postarám o štěstí vašeho dítěte, svého malého kmotřence. Ve stejnou hodinu, kdy přišel na svět on, narodila se v hlavním městě také dcera jednoho z nejbohatších kupců. Tu má jednou navzdory všem překážkám dostat za ženu a s ní prožít nejblaženější život.“ Nesmírně potěšení manželé chtěli svým dobrodincům za neobyčejnou štědrost poděkovat. Ale ti už vyšli ze světnice a sedlák, který za nimi pohlédl, je sotva ještě zahlédl v dáli, jak spěšně pokračují v cestě od jeho chalupy. Po jejich odchodu přišly navštívit rodičku přítelkyně, příbuzní, sousedé i známí. Žena plná radosti před nimi nemohla zatajit, jak bohatě ji obdarovali neznámí kmotři, kteří se u nich zastavili jako pocestní, a dodala, že chlapec má jednou dostat za ženu bohatou kupcovu dceru a stát se nejšťastnějším člověkem na celé zemi.
Sotva mohli uvěřit všemu, co právě slyšeli, když se rodička zvedla, přistoupila k té zázračně plodné truhle a přítomné přesvědčila o pravdivosti celé věci. Užasle sledovali, jak z truhly odměřuje mnoho měřic obilí, a přece zůstává stále stejně plná. Stáli jako zkamenělí úžasem a, ačkoli je neobyčejná událost ohromila, závist je hned strhla jinam: popřáli sice své kmotřence štěstí k nabytému pokladu, ale se zlomyslností dodali, že si má dávat dobrý pozor, aby bohatství získané snad kouzly jednou nepřineslo její záhubu. Když ji těmito slovy záměrně vehnali do obav, rozloučili se a těšilo je alespoň to, že takto požehnaným lidem způsobily trochu neklidného tušení. Brzy se pak pověst o bohaté obilní truhle roznesla od jednoho konce vsi ke druhému. Zanedlouho se o ní vědělo v celé okolní krajině a v krátkém čase se o té příhodě mluvilo už v celé provincii i v poměrně vzdálených místech. Sousední sedláci nesli velmi těžce, že chudý chalupník náhle tak zbohatl – o takové štěstí, myslili si, by si spíše zasloužili oni sami.
Tím méně mohli snést, že tomu „spratkovi“, jak novorozenému chlapci říkali, má být souzeno tak veliké štěstí. „Je to čertovský přelud,“ říkalo se, „všechno zase zmizí a náš soused bude oklamán a vysmíván.“ Už tato jediná představa stačila, aby utišila jejich závist. Zpráva o tom, co se přihodilo horskému sedlákovi, se mezitím donesla i k uším onoho kupce, jehož dcera byla podle výroku kouzelníka určena novorozenému chlapci. Poslouchal vyprávění pozorně, upadl do zamyšlení a nakonec porovnal dobu narození své dcery s narozením sedlákova dítěte. Zděsil se, když zjistil, že obě události se skutečně mohly shodovat, a vyvodil z toho pro sebe tak neblahé naplnění věštby. „Ne!“ zvolal rozhořčeně sám k sobě. „To se nikdy nestane, aby má jediná dcera, dědička mého jmění, byla určena za ženu prostému venkovskému hlupci. Vydám se a vyhledám tu prokletou chalupu, přesvědčím se o pravdě a zmařím splnění té pověsti.“ Tak pravil bohatý a pyšný kupec, šel ke své ženě, svěřil jí svůj úmysl a bez prodlení odcestoval na určené místo. Po mnoha dotazech mu ukázali cestu k hledané chalupě.
Dorazil tam a požádal sedláka o přístřeší. „Dobrý příteli,“ oslovil ho s tváří vzbuzující důvěru, „z věrohodných zpráv jsem slyšel o vaší poctivosti. Jsem kníže, které cestuje pod cizím jménem, abych vyřídilo jisté tajné státní záležitosti. Chci u vás přenocovat a pak pokračovat v cestě bez jakéhokoli rozruchu.“ Obyvatelé chalupy přijali vznešeného hosta uctivě a snažili se jej co nejlépe pohostit. Vyptával se na stav jejich hospodářství i rodiny. Bylo mu řečeno, že jediné dítě, které leží v kolébce, je plodem jejich manželství. „Dnes je tomu malému šibalu právě deset týdnů,“ řekla selka, „a až jich přežije tisíc, bude si muset vyhledat svou slíbenou nevěstu.“ „A co hodláte se svým dítětem podniknout?“ přerušil domnělý kníže svou hostitelku. „Při narození tohoto chlapce se udály podivuhodné věci, milostivý pane,“ odpověděl sedlák, „které přesahují veškerou víru a jsou vskutku neobyčejné.“ Poté mu vyprávěl celý příběh s kouzelníky a zakončil jej obavou, jak chlapci opatřit takové vychování, aby se jednou zalíbil své nevěstě. „Blázne!“ skočila mu do řeči žena. „Co se trápíš synovou výchovou? Dej ho vyučit kupectví, a tím je vše vyřízeno.“
„Pan Kantaron ve městě, u něhož kupujeme koření a sádlo, ho jistě rád vezme do učení. Budeme mu čas od času posílat trochu zeleniny a mouky a on už z našeho syna vychová poctivého obchodního pomocníka.“ „To je také dobré, milá ženo,“ odpověděl sedlák. „Ty máš vždycky výborné nápady. Nechme to tedy tak, času je ještě dost a vše se nějak urovná.“ „To není dobré opatření pro výchovu syna,“ namítl přestrojený kupec. „Má-li z něj něco být, musí nejprve do školy a nadto potřebuje předběžnou výchovu už od nejútlejšího dětství. Jestliže mi dítě svěříte, postarám se o jeho vzdělání a vrátím vám pak dobře vychovaného a schopného jinocha, určeného k tomu, aby udělal ve světě štěstí.“ Rodiče byli z nabídky vznešeného dobrodince nadšeni, děkovali mu za převzetí péče o syna a slíbili, že mu ho, jakmile trochu povyroste, svěří. Kupec však neústupně trval na tom, aby dítě převzal ihned, protože právě v prvních letech je prý nutné začít s výchovou a co nejdříve probouzet vlohy k dovednosti a poznání.
Rodiče nakonec přání svého hosta ustoupili a druhého dne časně ráno, při jeho odjezdu, mu svěřili drahou zástavu své lásky. Kupec, spokojený s ulovenou kořistí, přikázal svému čeledínovi zvolit odlehlou cestu. Zastavili pak u osamělého hostince a usadili se v oddělené světnici. Když všechno kolem spalo, vstal, vytáhl schránku, kterou si za tím účelem přivezl z domu, a dítě do ní zavřel. Potichu se vyplížil z hostince, došel k řece tekoucí opodál a skříňku s dítětem hodil do vody, ponechávaje je jeho osudu. Pak se vrátil na svůj nocleh. S rozbřeskem přikázal pokračovat v cestě domů. Stalo se tak a kupec, nadšený z podařeného zločinu, dorazil v dobrém rozmaru ke svým. Mezitím však vítr hnal skříňku po řece k mlýnu, strhl ji pod kolo a způsobil, že se jeden z mlýnských strojů zastavil. Mlynář si všiml, že se převod netočí, vyšel ven, aby zjistil příčinu, a k svému velikému úžasu spatřil, jak se skříňka zpod kola znovu vynořuje. Rychle ji vytáhl z vody, otevřel a našel v ní ono opatrované sedlákovo děťátko. Jeho půvabná tvář a usměvavý výraz ho dojalo.
Odnesl dítě své ženě a vyprávěl jí, jak je našel. „Naše manželství,“ pravil, „nebylo požehnáno dědicem. Přijměme tohoto nalezence, který nám byl zřejmě poslán tak podivuhodným způsobem a má nárok na náš soucit i ochranu, za vlastního syna. Až dospěje, bude nás pokládat za dobrodince, odmění naši dobrotu svou vděčností a bude nám oporou ve stáří.“ Mlynářka se svým mužem souhlasila. „Když už ti sama děti nedám,“ řekla žertem, „přinášíš mi je tedy sám domů. Nuže dobrá, souhlasím, že toho malého rošťáka přijmeme do rodiny. Doufám, že nám jednou naši dobrotu oplatí jako poslušný syn.“ Tak se tedy předpovězený ženich bohaté kupcovy dcery, navzdory zkáze, kterou mu zamýšlel připravit budoucí tchán, stal přijatým synem mlynáře, svého zachránce a pěstouna. Vyrůstal v jeho domě, dostalo se mu obvyklé výchovy a byl veden k mlynářskému řemeslu. Jeho chování bylo bezúhonné a všechny jeho skutky provázela věrnost i píle. Tak plynulo osmnáct let, aniž ho potkala nějaká pozoruhodná příhoda. Ve mlýně zastával místo prvního tovaryše a svým pěstounům sliboval plnou odplatu za dobro, které mu prokázali.
Bohatý kupec si gratuloval, jak dobře se mu zdařil úklad s venkovským dítětem, o němž byl pevně přesvědčen, že se utopilo v řece. Od té doby, co svůj ničemný kousek provedl, nemyslel na nic jiného než na to, jak své dceři, kterou teď zamýšlel provdat za šlechtice, opatřit výchovu přiměřenou jejímu budoucímu postavení. Sám se hodlal nechat povýšit do šlechtického stavu, a proto se vydal ke královskému dvoru, kde měl přátele, kteří se za bohatou odměnu nabídli, že jeho záležitost podpoří. Právě tam se však začalo mluvit o nalezenci, kterého kdysi mlynář vytáhl z řeky zavřeného ve schránce a přijal za syna. Kupce tato zpráva, stejně nečekaná jako nepříjemná, prudce vyděsila. Vyptával se na všechny podrobnosti a po zvážení okolností usoudil, že onen první tovaryš ve mlýně není nikdo jiný než dávno předurčený ženich jeho dcery – sedlákův syn, o němž si myslel, že už dávno zahynul. Aniž dál pomýšlel na své povýšení do šlechtického stavu, okamžitě opustil královský dvůr a soustředil všechnu pozornost na to, aby s jistotou zjistil, zda je onen nalezenec ve mlýně opravdu dítě vytažené z vody. Netrpělivě si nechal osedlat koně a vyjel k označenému mlýnu.
Sestoupil na místě a požádal mlynáře o pohostinství, neboť prý jako pocestný, obávající se loupežné chátry, věří, že u něho nalezne nejbezpečnější nocleh. Když ho mlynář vlídně přijal a pozval ke stolu jako hosta, využil kupec příležitosti a zavedl řeč na osobu místního prvního tovaryše. Chválil štěstí rodičů, kteří se mohli dožít radosti z dobře vychovaného, schopného a mravného syna, jenž je už v takovém věku, kdy může rodiče zastoupit a ulehčit jim starosti o hospodářství. Bylo mu řečeno, že tovaryš byl jen přijat za syna, a mlynář mu pak podrobně vyprávěl celou příhodu se schránkou na řece. Přesvědčen o pravdivosti věci se kupec v duchu rozhodl odstranit tovaryše způsobem, který nemůže selhat. Už se chystal od mlynáře odjet a právě chtěl nasednout na koně, když sáhl po měšci a zvolal: „Proklatě, teď jsem opravdu v nesnázích! Kvůli spěšnému odjezdu mi peníze zůstaly na psacím stolku – a právě ty teď potřebuji nejvíc.“ Poté se ponořil do hlubokého přemýšlení, co provést dál.
Když se vzpamatoval, obrátil se k mlynáři a požádal ho, zda by jeho první tovaryš, v jehož poctivost vkládá plnou důvěru, nemohl být vyslán do jeho domova pro zapomenutý měšec s penězi. Mlynář bez rozpaků žádosti vyhověl a přikázal mladému muži, aby hostův úkol vykonal. Kupec se pak vrátil do mlýna, napsal své ženě dopis a poslal s ním tovaryše do města. Ten spěchal k určenému místu, aby svůj úkol co nejrychleji splnil. Cestou musel projít lesem. Když jím procházel a míjel husté křoví, vyšel mu odtud vstříc stařec s dlouhým plnovousem a důstojným vzezřením. Mladík se nečekaného zjevení polekal a zrychlil krok, aby unikl tomu, od koho nečekal nic dobrého. Stařec mu však zastoupil cestu a zvolal: „Kam tak spěcháš, Rudolfe“ – neboť tak se tovaryš jmenoval – „věz, že běžíš vstříc vlastní zkáze. Dopis, který neseš, obsahuje tvůj rozsudek smrti.“ Rudolf zůstal po tomto úderu jako bleskem sražený, strnul bez pohybu a dopis mu vypadl z třesoucí se ruky na zem.
Stařec jej zvedl, rozlomil pečeť a dal Rudolfovi vyslechnout jeho obsah: „Nositel tohoto psaní má být neprodleně usmrcen. Důležité důvody vyžadují, aby byl můj rozkaz bezodkladně vykonán.“ Rudolf se nad odhalenou zradou otřásl a nevěděl, jak se zachovat. „Neboj se,“ řekl mu stařec. „Ten, koho zde před sebou vidíš, je tvůj kmotr, kmotr bdící nad tvým budoucím štěstím. Pod mou mocnou ochranou se ti nemůže nic zlého stát. Svěř se mému vedení, budu tě všude neviditelně provázet. Zde vezmi tento dopis, odevzdej jej na určeném místě a nech mne starat se o tvé dobro.“ Těmi slovy předal Rudolfovi list podobný tomu původnímu, první roztrhal na kusy a náhle zmizel před jeho očima. Posílen útěšným příslibem mocného starce pokračoval Rudolf vesele do města a odevzdal dopis kupcově ženě. Ta jej otevřela a četla: „Důležité důvody vyžadují, aby nositel tohoto listu byl ihned oddán s mou dcerou. Nic nesmí tento čin odložit, neboť na jeho rychlém vykonání závisí štěstí našeho domu. Mým pevným přáním tedy je, aby se církevní sňatek uskutečnil ještě před mým návratem.“
Tak podivný rozkaz kupce jeho manželku stejně udivil jako polekal. Přesto se neodvážila odložit jeho splnění do doby, než bude věc lépe objasněna. Znala jeho prudkou povahu, která vyžadovala poslušnost a nepřijímala omluvy. Kromě toho se domnívala, že k tomu mohou být zvláštní důvody, které je nutné respektovat. Stručně řečeno: Rudolf byl oddán s bohatou kupcovou dcerou, která v něm shledala milého muže, zatímco on se pokládal za šťastného v jejím vlastnictví. Jakmile k tomu došlo, pustil se Rudolf ihned do kupcovských obchodů. Vyměnil svůj mlynářský kabát za šat obchodního pomocníka, v krámě s kořením se projevoval jako nesmírně pracovitý a dělal vše pro to, aby si v novém zaměstnání co nejrychleji osvojil potřebné znalosti. Zatímco se tyto věci odehrávaly v kupcově domě, domníval se kupec, že Rudolf byl už bezpečně odstraněn. Ve mlýně tedy předstíraně litoval, že se první tovaryš nevrátil, řekl, že už nemůže déle čekat, a nasedl na koně s prohlášením, že se vrací domů a snad cestou na toho chlapce narazí. Jakmile dorazil, zeptal se své ženy, zda byl jeho rozkaz podle dopisu splněn.
„Ano,“ odpověděla žena s patrným údivem, „ačkoli mě jeho obsah překvapil, přece jsem tvé vůli vyhověla, protože jsem se domnívala, že k tomu máš zvláštní důvody, které, doufám, teď uslyším.“ „Výborně!“ zvolal kupec radostně. „Na smrti toho chlapce záviselo štěstí našeho domu. Věz, že nositelem dopisu byl ten samý selský kluk, který byl kdysi určen za manžela mé dcery. Je tedy mrtev. Nu, dobře se stalo! Pověz mi jen, jak jste ho odstranili?“ „Mrtev? Odstranili?“ vydechla žena užasle. „Vskutku nerozumím, co říkáš. Je přece, jak dopis zněl a jak jsi žádal, oddán s naší dcerou a právě teď je v obchodě, aby se učil dovednostem a znalostem našeho řemesla a mohl tě jednou v tvých záležitostech zastoupit.“ Muž, vyvedený z míry hrůzou a hněvem, na ni strnule hleděl a nebyl schopen pronést jediné slovo. Teprve po dlouhé chvíli, když se trochu vzpamatoval, si vyžádal dopis, aby se podíval, jak byl sepsán. Žena mu jej podala a on k svému největšímu úžasu poznal tahy vlastního písma i rozkaz, aby jeho dcera byla s Rudolfem okamžitě oddána. „Do hry zasáhla nějaká zázračná moc, které nemohu odolat,“ zvolal. „Stalo se to! Už není v mé moci to odvrátit. Ale co ještě mohu učinit, to učiním. Ten chlapec si vlastnictví mé dcery draze zaplatí.“
S těmi slovy dal zavolat Rudolfa a promluvil k němu takto: „Můj nynější zetě, je ti známo, jak snadno ses dostal k vlastnictví krásné a bohaté ženy, když jsi do mého domu vstoupil chudý a nuzný. Byla by to pro tebe hanba a zůstal bys pohrdán v rodině i mezi spoluobčany, kdybys se nějakým způsobem nestal hoden lásky své manželky a naší náklonnosti. Přijmi tedy můj úkol – na jeho splnění bude záviset, zda si zasloužíš jméno mého zetě. Daleko odtud v Krkonoších sídlí v zakletém hradě očarovaný princ, známý pod jménem Rýbrcoul. Nejčastěji ho lze spatřit v podobě chlapce v dětském šatě, a místo vlasů mu kolem hlavy září zlatá pera. Toho Rýbrcoula musíš vyhledat a přinést mi z jeho hlavy tři zlaté brky – dar, který by mi byl nadmíru milý.“ Rudolf, pobízen důvody svého tchána a také láskou ke své ženě, o niž se chtěl tímto křížovým tažením učinit ještě záslužnějším, slíbil, že toto stejně dobrodružné jako nebezpečné poslání vykoná.
Bez odkladu se tedy připravil k cestě, dojemně se rozloučil se svou ženou i jejími rodiči a vydal se na pouť bez doprovodu, prostě oděn. Po mnoho denních cest procházel různými vesnicemi, městečky a trhy a vyptával se na polohu Krkonoš a jejich podivuhodného obyvatele, ale nenašel se nikdo, kdo by mu dokázal správnou cestu ukázat. Neuspokojen svým pátráním šel stále dál, aniž věděl, zda se drží správné cesty. Mnoho cest se před ním rozvětvovalo a on zůstával na rozpacích, kterou z nich si zvolit. Nakonec pokračoval víceméně naslepo a spoléhal jen na své vnitřní nutkání v naději, že přece jen potká někoho, kdo mu o tolik opěvovaných Krkonoších poví něco bližšího. Tak dorazil k široké řece, která mu zahradila další cestu. Nebylo nikoho, kdo by ho převezl na druhý břeh. V rozpacích, jak se dostat přes vodu, vystoupil na blízký pahorek, aby si prohlédl okolí. Na druhé straně spatřil v nedaleké vzdálenosti veliké město. „Kdybych se jen mohl přepravit tam,“ pomyslel si, „snad by mne tamní měšťané mohli poučit o cestě do Krkonoš.“
„Ale jak se tam dostat? Tady je každá rada drahá.“ Zatímco ještě stál zahloubaný do myšlenek, spatřil vedle sebe starého muže s dlouhým splývavým vousem, oděného v dlouhý šat. „Neboj se, Rudolfe,“ řekl mu, když viděl, jak se jeho zjevení lekl. „Jsem tvůj kmotr a ochránce. Vidím tvou nesnáz, jak se dostat přes řeku, a chci ti z ní pomoci. Zato mi však musíš u Rýbrcoula, který jediný to může vykonat, vyprosit vysvobození. Už tři sta let bloudím světem, spoután kouzly, a toužím po osvobození skrze moc obyvatele Krkonoš.“ Rudolf to slíbil. Muž jej vzal pod paže, přenesl ho přes řeku a, když ho spustil na příjemnou louku před městem a ještě jednou mu připomněl splnění slibu, zmizel mu z očí. Povzbuzení kouzelníkovým příslibem a ujištěním o jeho ochraně Rudolfa velmi posílilo a dodalo mu odvahy, aby své rytířské tažení podnikl směle dál. Vešel do města, opakovaně se vyptával obyvatel na polohu místa své cesty, a když mu poskytli určité zprávy, pokračoval podle nich dál, aniž se nechal odradit jakýmikoli obtížemi.
Pokračoval tedy několik dní ve své cestě napříč značným kusem země, pak dorazil do sousedního království a vstoupil do jeho hlavního města. Už při vstupu branou bylo podle jeho oděvu poznat, že Rudolf je cizinec z dalekých krajů. Začali ho bedlivěji sledovat a vyptávat se po příčině jeho příchodu. Rudolf však ve svém hostinci nijak netajil, proč putuje: brzy se vědělo, že jde za Rýbrcoulem, aby mu z hlavy získal tři zlatá pera a vyprosil vysvobození pro svého zakletého kmotra. Během několika hodin o jeho příchodu i záměru mluvilo celé město. Když se věc donesla i ke dvoru, dal král cizince předvolat. Když Rudolf předstoupil a vylíčil účel své cesty, pravil k němu král: „Příteli, už máš u Rýbrcoula vyřídit dva úkoly; vezmi na sebe i třetí a buď si jist, že při šťastném výsledku tě čeká bohatá odměna. Má dcera je od narození sužována bolestivou nemocí. Nejzkušenější lékaři široko daleko se ji marně pokoušeli vyléčit a nakonec její neduh prohlásili za nevyléčitelný.“
„Rozšířená pověst tvrdí,“ pokračoval král, „že Rýbrcoul v Krkonoších vládne mocí uzdravovat i ty nejbeznadějnější choroby. Předlož tedy tomuto dobročinnému duchu – tak je všeobecně líčen – žalostný stav mé ubohé dcery a popros ho mým jménem, aby mi označil prostředky, jimiž by mohla být její nemoc odstraněna.“ Rudolf se ochotně ujal i tohoto poslání, slíbil, že se u horského ducha zasadí o dobro princezny, a odebral se od dvora. Už po dalším dni cesty měl území onoho vladaře za sebou a vstoupil do jiného, sousedního království. Zamířil rovnou do hlavního města provincie, aby si tam obstaral další zprávy o Krkonoších a o Rýbrcoulovi, k němuž se stále více blížil. I zde byl brzy zaznamenán a předveden před krále. V této zemi se od nepaměti nacházel zázračný léčivý pramen, jehož síla se zvlášť osvědčovala proti dně. Mnozí, kdo trpěli touto bolestivou chorobou, sem přijížděli z nejodlehlejších končin, a protože se uzdravovali, přinášeli během pobytu této zemi rozličný prospěch. Jenže před několika lety tento blahodárný a pro stát tak užitečný pramen vyschl. Vynaložilo se veškeré úsilí, aby znovu vytryskl.“
Hloubili dno, odstraňovali nánosy, a dokonce s velkými náklady spojovali podzemní kanály, aby do studny přivedli vodu. Všechno však bylo marné: léčivý pramen se znovu neukázal. Král proto vyslal posly do širokého okolí, aby se vyptali lékařů, mineralogů i lidí proslulých zbožností, jak by bylo možno pramen vrátit k dřívější síle. Po dlouhém pátrání došli vyslanci k poustevníkovi proslavenému věštbami. „Léčivý pramen,“ pravil, „se znovu neobjeví, dokud Rýbrcoul, bludný duch Krkonoš, neodhalí prostředky k jeho návratu.“ Král pak posílal k poustevníkovi opakovaně další lidi, aby z něho zjistili víc, ale když vstoupili do jeho cely, nalezli ho už mrtvého na loži. Nezbývalo tedy nic jiného než poslat do Krkonoš nejstatečnější a zároveň nejchytřejší muže z celého království a vyptat se samotného Rýbrcoula na obnovení pramene. Ani ti se však nevrátili s pořízenou a tvrdili, že nikde žádného Rýbrcoula nenašli.
Právě když bylo město pro tuto nepříjemnou věc ve velikých rozpacích, dorazil Rudolf a oznámil, že podnikl cestu z dalekých krajů právě proto, aby Rýbrcoula vyhledal. „Za Rýbrcoulem?“ ptal se hned každý cizince, a zvěst o jeho poslání se rozletěla po všech domech. Královští služebníci ho předvedli před svého pána. Rudolf mu projevil nejhlubší úctu a požádal, aby přikázal, jak mu může prokázat své služby. „Žádné obřadnosti,“ pravil král vlídně, „mluvme spolu jako přátelé.“ Pak mu vyložil příběh o léčivém prameni, o poustevníkovi a o Rýbrcoulovi a zakončil řeč slovy: „Blaho lidstva tě zavazuje, cizinče, ať jsi kdokoli, abys se zasadil o své trpící bratry a u horského ducha se za ně přimluvil. Nepustím tě odsud dříve, než se přísahou zavážeš splnit přání mne i celého národa a slíbíš, že se u Rýbrcoula vyptáš, jak by náš léčivý pramen mohl znovu nabýt své síly. Nechť ti žádná námaha není těžká, vše ti bude bohatě odplaceno.“ Rudolf učinil slavnostní přísahu, že králově žádosti vyhoví. „Jen neotálej,“ řekl král, „a pospěš do Krkonoš. Buď ve svém podniku šťasten – a ať už vše dopadne jakkoli, nezapomeň se při zpáteční cestě znovu ukázat u mého dvora a podat zprávu.“
Poté Rudolf město opustil, dva měsíce putoval rozličnými krajinami a konečně dorazil do Čech. V Praze vyložil na položený dotaz důvod své cesty a když o něm podali zprávu králi, musel být i zde na jeho rozkaz předveden. „Měl jsem ve své lékařské zahradě,“ řekl mu král, „strom, jehož plody pomáhaly proti různým nemocem. Strom uschl a žádné zahradnické umění už nedovede vrátit mu zeleň. Rýbrcoul ovládá mnohá tajemství rostlinstva; jistě bude vědět, jak tomuto stromu, na němž mi velmi záleží, pomoci. Kdybys od něho zjistil prostředky k jeho obnovení a oznámil mi je, velice bys mě zavázal.“ Rudolf slíbil, že i tento úkol převezme. Krále to velmi potěšilo a podle staročeského zvyku dal hosta po několik dní co nejlépe opatrovat. Když se Rudolf loučil, pravil mu ještě: „Je mi líto, můj milý Rudolfe, že jsi kvůli neznalosti cesty tolikrát zbloudil a že se tvá výprava tak zdržela. Dám ti teď průvodce, kteří tě doprovodí až do Krkonoš. A ještě tuto radu ti dávám na cestu: jednej s Rýbrcoulem otevřeně a co nejobyčejněji. Má svou svéhlavost a rozmary, velmožům je nepřátelský, ale prosté lidi má rád.“ Rudolf slíbil, že se ve všem králova pokynu přidrží. Odcestoval z Prahy a třetího dne se svým doprovodem dorazil na úpatí Krkonoš.
„Tady jsi tedy na pravém místě,“ řekli mu průvodci. „Tam přes pole dolů po pěšině leží vesnice; tam se vydej a od tamních lidí se o Rýbrcoulovi dozvíš víc. A nyní buď zdráv – tentokrát tě musíme opustit a vrátit se do města.“ S těmi slovy se s Rudolfem rozloučili a on odvážně zamířil k vesnici. Brzy do ní dorazil a začal se vyptávat na povahu onoho podivuhodného horského ducha. „Mohli bychom ti vyprávět mnoho dobrodružných věcí, které přesahují všechnu víru, o našem zakletém sousedu,“ odpověděli mu vesničané. „Právě když o něm mluvíme, může se docela snadno stát, že ti skočí na záda a začne své kousky. Na vrcholu hory má svůj hrad, krásně vystavěný, ale každému smrtelníkovi naprosto nepřístupný. Tam si vyvolil bydliště, které neopouští, leda když se vydává do okolních krajin na dobrodružné výpravy. Každý ví,“ pokračovali, „že se ukazuje na několika místech najednou. Je takříkajíc všude a nikde. Stále se mezi námi pohybuje a chudým prokazuje mnoho dobra. Už nejednou obohatil nuzné a vysvobodil lidi v nebezpečí z nouze. Ale běda tomu, kdo si z něho tropí posměch. Dříve či později takového člověka zasáhne nejcitelnější pomsta. Nejmenší, co může posměváka potkat, je, že je náhle na cestě polekán ranou podobnou hromu. To je znamení, že Rýbrcoul byl tím či oním způsobem uražen. Ti, kdo se proti němu proviní hruběji, bývají neviditelnou silou sraženi k zemi a tak vyděšeni, že se bez sebe strachem vracejí domů a stůňou pak horečkou. Také se nezřídka stává, že na cestující údolím jako by se z výšin valily obrovské kameny, létaly jim nad hlavou, ba i vrhaly se pod nohy – a přece nikoho neporaní. Jindy člověk slyší, jak ho někdo volá jménem, a přitom nevidí nikoho, od koho by ten hlas mohl vycházet.“
Jindy se Rýbrcoul ukáže v podobě psa, medvěda, lva nebo splašeného koně, vyděsí kolemjdoucího a vzápětí zase zmizí. Nosičům, kteří mají na zádech rozličná břemena, se v lese často nabízel jako kůl, na nějž si mohou náklad na chvíli odložit; jakmile však člověk břemeno složil a chtěl si odpočinout, kůl náhle zmizel. Koš plný křehkého zboží se svalil na zem a vypadalo to, že se vše rozbilo na tisíc střepů. Když se pak poškozený rozčiloval a proklínal Rýbrcoula jako původce svého neštěstí, neunikl jeho pomstě. Snášel-li však svou škodu trpělivě, dostalo se mu od ducha náhodou bohaté odměny. Je ovšem třeba vědět, že zboží se ve skutečnosti nikdy nerozbilo a pád koše byl jen klam. Nosičům se sice zdálo, jako by se jejich věci roztříštily, ale když popošli kousek dál, našli vše v nejlepším pořádku, právě tak, jak to do koše vložili. Lovce a pytláky vodí za nos jako zajíc či jelen, poskakuje sem a tam, dráždí je při míření a zavádí je do močálů a bažin. Totéž tropí i v podobě krásného ptáka: přelétá z jednoho stromu na druhý a vábí ty, kdo by ho chtěli polapit, do tak pustých a neschůdných krajů, že z nich sotva vyváznou se životem. A i když se někdy dá chytit a nést domů v pytli jako zajíc nebo veverka, vyskočí pak náhle ven a podvedenému nosiči zazní za zády výsměšný smích. Takových žertů provede Rýbrcoul na tisíce. Děsí a škádlí lidi všelijak, ale nikomu neškodí ani na zdraví, ani na majetku. Naopak, kdo ho nechá na pokoji a mluví o něm dobře, tomu se ochotně dává do služby a odměňuje ho rozličnými způsoby.“
„Nedávno se u nás stala tato příhoda,“ vyprávěli dál horalé Rudolfovi. „Jeden forman jel s těžce naloženým vozem ze Slezska do Čech. Nedaleko naší vesnice zajel do tak hlubokého bláta, že se přes veškerou námahu nemohl dostat ven. Poprosil nás o pomoc. Zapřáhli jsme několik dalších koní, ale zapadlý vůz se ani nepohnul. Nakonec už to vypadalo, že budeme muset náklad složit a teprve pak jej odvézt dál. ‚Ještě chvíli počkejte,‘ řekl náš rychtář, ‚snad nám z nouze pomůže Rýbrcoul.‘ – ‚Kéž by to tak bylo,‘ odpověděli ostatní, ‚hned bychom se z téhle nesnáze dostali. Ale čekat na něho bychom dlouho nemohli, doma máme práci. Nemůžeme tu jen tak postávat. Tak honem do díla!‘ Začali jsme tedy náklad z vozu skládat, když tu z houfu vystoupil neznámý muž, jehož jsme předtím neviděli. ‚Co to chcete dělat?‘ oslovil nás. ‚Chcete snad složit balíky a pytle, abyste vůz odlehčili a vytáhli z bahna? Nechte toho a dejte svým koním sežrat tuto bylinu. Udělá je tak silnými, že vůz z jámy snadno vytáhnou.‘ Forman se na neznámého podíval a z jeho tváře bylo až příliš patrné, jak málo jeho slovům věří. My jsme však tušili, že je přítomen sám Rýbrcoul, a dali jsme formanovi znamení. Ten porozuměl, dal koním bylinu a vůz se zakrátko bez odporu dostal i z nejhlubšího bláta. Chtěl pak svému dobrodinci poděkovat, ale ten už z našeho středu zmizel.“
Tato pověst se Rudolfovi zdála podivuhodná a pozoruhodná. Domníval se, že by se Rýbrcoul mohl neviditelně zdržovat právě zde a hovoru naslouchat, a proto si dával dobrý pozor, aby v jeho možné přítomnosti nepronesl jediné slovo, které by se ho mohlo dotknout; spíše ho zahrnoval chválou a lichotil mu, jak jen mohl. Následujícího dne mu vesničané ukázali další cestu. Rudolf šel dlouhý kus údolím, pronikal stále hlouběji do hor a nakonec dorazil k jedné z roztroušených chalup, které tu a tam stály v pustém kraji. Tamní obyvatelé se zděsili, když slyšeli, že se někdo odvažuje vydat na tak nebezpečné dobrodružství. Všichni Rudolfovi radili, aby se obrátil zpět a nevystavoval se neštěstí. „Kdo od Rýbrcoula čeká něco dobrého,“ říkali, „tomu to musí přijít jakoby náhodou. Kdo ho však záměrně hledá, ten svého cíle jistě nedosáhne a za svou smělost může zaplatit i životem. I kdybys u Rýbrcoula mohl získat to nejdražší, co na světě máš, nepokoušej se to vykoupit nebezpečím, s nímž bys musel zápasit.“ – „Právě to nejdražší a nejdůležitější mám od Rýbrcoula získat,“ odpověděl Rudolf obyvatelům horských chalup. „Musím za ním na svou výpravu, i kdyby se proti tomu stavělo cokoli.“
Když viděli, že ho od jeho úmyslu nelze odvrátit, pohostili ho večeří a časně ráno ho někteří z jejich obce doprovodili kus cesty dál do nitra hor. Litovali, že má tento mladík v květu let padnout za oběť obludě. Když dorazili k mostu přes řeku, prohlásili, že se už neodvažují jít dál a musí se s ním rozloučit. Rudolf jim poděkoval za laskavé přijetí, rozloučil se a přešel most na druhou stranu. Po další části cesty dorazil ke mlýnu. Pokládal to za dobré znamení, neboť kdysi, když byl blízko záhubě, našel rovněž u mlýna záchranu a byl v něm vychován. Posadil se před budovou na lavičku a odpočíval po únavě z dlouhé cesty. Netrvalo dlouho a ze mlýna vyšlo několik tovaryšů, kteří si příchozího cizince ze všech stran prohlíželi. Rudolf je pozdravil obvyklým mlynářským pozdravem a byl hned poznán jako člověk z jejich řemesla; zavedli ho dovnitř a přátelsky přijali.
Mlynář si od něho nechal vyprávět jeho osudy a když Rudolf mluvil, stáli všichni kolem a napjatě poslouchali. Nakonec ho co nejlépe pohostili jídlem i pitím, prosili ho, aby své podivuhodné příběhy znovu doplnil o různé podrobnosti, a řekli mu, že by měl několik dní zůstat u nich. Předsevzetí vydat se k Rýbrcoulovi mu však ze všech sil rozmlouvali. Trvali na tom, že svůj záměr v žádném případě nemůže vykonat a že by nakonec mohl být duchem svržen z hradní skály do hlubiny, protože nikomu není dovoleno vstoupit do jeho sídla. „Teď už svůj úmysl opustit nemohu,“ odpověděl Rudolf, „příliš daleko jsem se zapletl. Spoléhám na pomoc svého kmotra, který mi slíbil, že mě nikdy neopustí a bude mě všude neviditelně provázet. Slib, který jsem dal svému tchánu, závazek vůči mému kmotrovi a přísaha, jíž jsem se zavázal králi – to vše mě nutí, abych se s Rýbrcoulem setkal a vyřídil u něho své záležitosti. Celý můj život dosud vedla podivuhodná moc. Musím se odevzdat svému osudu.“
V příjemné chvíli oddechu seděl Rudolf mezi svými řemeslnými druhy a vyprávěl si s nimi o rozličných příhodách svého života, když tu se náhle zastavila všechna mlýnská kola. „Hleďme,“ zvolal první tovaryš, „to je zase žert rozpustilého Rýbrcoula. Jistě není daleko a baví se naší nesnází. Pojď,“ řekl Rudolfovi, „a alespoň tě předběžně seznam se svým dobrodružstvím, kvůli němuž jsi přicestoval z takových dálek.“ S těmi slovy ho vzal za ruku a v doprovodu ostatních mládenců, kteří všichni vyběhli za nimi, ho vyvedl před mlýn. Tam spatřili Rýbrcoula, jak sedí na zábradlí. Měl podobu dvanáctiletého chlapce, byl oděn v bílý šat a na hlavě měl kulatý zelený klobouček; místo vlasů se mu zdaleka leskla zlatá pera, takže Rudolfa hned popadla touha získat z nich tři. Jakmile však zahlédl jeho tvář, shledal ji tak děsivou, že ho přešla veškerá chuť pustit se s ním do řeči. Stáhl se tedy za ostatní a rozhodl se z povzdálí celou scénu jen pozorovat. Rýbrcoul pravil: „Rozhodl jsem se, že dnes u vás přenocuji. Je už připravena snídaně?“ – „To je pěkné nadělení,“ odpověděl první tovaryš. „Když se někdo nabízí jako host, musí nejprve svému hostiteli zahrát nějaký kousek? Ale žerty stranou, pane Rýbrcoule – uveďte zase kola do pohybu. Nemůžeme tu přece dlouho lenošit. Pak budete vítaným hostem.“
„Právě pro vaše dobro se kola zastavila,“ odvětil Rýbrcoul. „Dokud budeme snídat, nemá se ve mlýně pracovat; potom se vše vrátí do dřívějšího stavu. Nuže, sem se snídaní, jsem na cestě.“ – „Tedy pojďte dál,“ odpověděl tovaryš. „Srdečně vás zveme, spokojíte-li se s naším skromným jídlem.“ Rýbrcoul seskočil dolů, vstoupil do síně mlýna a usedl ke stolu. Přinesli několik venkovských jídel, on se jich však ani nedotkl. „Nuže, pane Rýbrcoule,“ řekl tovaryš, „proč nic nejíte? To ovšem nejsou pokrmy z kuchyně vašeho hradu.“ – „Už jsem se nasytil jejich vůní,“ odvětil Rýbrcoul. „Tak to dělávám vždycky, když jsem na cestách.“ – „Smí se člověk zeptat, kam tentokrát směřujete?“ – „Na Havraní hrad,“ odpověděl Rýbrcoul, „abych znovu chytil svého papouška, kterého mi chytil jeden lovec a odnesl tam. Ten pták mi sloužil k potěše, takže se mi stal téměř nepostradatelným. Za šest dní se vrátím a znovu se u vás zastavím.“ Nato vstal, rozloučil se se svým hostitelem a zanedlouho bylo slyšet jeho dusot, jak se rozléhá po horách. Mlýnská kola se znovu rozběhla a tovaryši se vrátili k práci.
Zatímco byl Rýbrcoul ve mlýně, zůstával Rudolf stále stranou v odlehlém koutě; tak silně ho odradila ohnivá tvář horského ducha. Teprve po jeho odchodu vystoupil ze svého úkrytu a radil se s prvním tovaryšem, jakou cestou by se měl vydat k zakletému hradu. Vtom náhle spadl jeden z mládenců ze zábradlí do vody a jiný se skutálel ze schodů s pytlem mouky. Byli to právě ti, kteří si během Rýbrcoulova pobytu ve mlýně z něho tropili posměch; takto se jim pomstil, aniž by jim ublížil na těle. Rýbrcoul prý nikdy nechodí po obyčejné cestě, nýbrž si razí cestu pustými kraji, houštím a hustým porostem. Zdaleka je o něm slyšet, protože jeho příchod předem ohlašuje silné rachocení. Každý se pak dá dobrý pozor, aby o něm nepronesl nic urážlivého, a připraví se na jeho návštěvu. Často se také stává, že poutníka náhle přepadne hrozný mráz po zádech – to je znamení, že Rýbrcoul neviditelně bloudí nablízku a šíří strach. Teď byl však přes hory a údolí daleko od svého hradu. Rudolf se rozhodl využít jeho nepřítomnosti a vydat se k jeho sídlu. Podle mlynářovy zprávy ležel hrad tři a půl hodiny cesty odsud a přístup k němu byl každému člověku zakázán. Vyprávělo se také o jisté princezně, kterou si Rýbrcoul zvolil za společnici a která na hradě přebývá s ním. Říkalo se o ní, že si získala všechnu jeho lásku, takže jí svěřil svá tajná vědění a nic jí neodepře, oč ho požádá. „Neotálej tedy,“ pravil mlynář k Rudolfovi, „a dokud je Rýbrcoul pryč, vydej se na hrad. Budeš-li mít to štěstí, že se tam dostaneš a získáš přízeň princezny, mohlo by to s tvou věcí ještě dobře dopadnout. Říká se, že štěstí přeje odvážným. Zkus své dobré hvězdě štěstí – všichni budeme mít radost, vrátíš-li se k nám živ a zdráv.“
Rudolf si tedy hodil uzlík na záda, poděkoval mlynáři za pohostinné přijetí a vydal se na cestu k hradu. Sotva ušel kousek od mlýna, ocitl se už v nitru Krkonoš, v krajině docela pusté a zpustlé. Nikde nebylo vidět stezku, všechno bylo hustě zarostlé divokým křovím a stromy stály těsně jeden vedle druhého. Žádný poutník dosud tímto místem neprošel; jedině Rýbrcoul tudy prý chodíval. I to stačilo, aby celý ten kraj působil hrozivě a odstrašujícím dojmem. Rudolf se prodíral houštinami, vystoupil na nejbližší návrší a v nedaleké vzdálenosti spatřil v příjemném údolí, na skalním výběžku, stát starý hrad. „Tak to je tedy cíl mé cesty,“ pomyslel si. „Kéž by dopadla šťastně! Vy, mí kmotři, kteří jste mi slíbili, že mě budete neviditelně provázet jako ochranní duchové, pospěšte mi na pomoc a dopřejte mi vstoupit do hradu.“ Tato modlitba ho naplnila novou odvahou. Sestoupil z návrší a pevným krokem zamířil k místu, které měl před sebou.
Slunce se po krásném, jasném dni už chýlilo k západu. Rudolf kráčel pěšinou mezi dvěma zelenými loukami posetými lučními květy a občerstvoval se jejich vůní. Kolem ovocných stromů poletovali zpěvní ptáci, lahodným zpěvem těšili sluch a pak se ukládali k odpočinku v zeleném křoví. To všechno v Rudolfovi vyvolávalo téměř blažené myšlenky. „Jaké nebeské obydlí!“ zvolal. „Tady přece nemůže být nikdo nešťastný. Už sama krása tohoto místa slibuje rozkoš a blaženost.“ V takových úvahách došel nepozorovaně až k hradu. Tu se však prudce lekl: těsně před ním se rozprostírala jezera, která hrad ze všech stran obklopovala a bránila přístupu. Přistoupil blíž, prohlédl si vodu a shledal, že její průzračnost předčí čistotu křišťálu. Zároveň se v ní objevilo množství nezvykle velikých ryb. Všechny vystrkovaly hlavy nad hladinu, připlouvaly až k břehu a jako by na znamení jakési radosti čile pohybovaly ocasem.
Podivuhodné ryby pluly Rudolfovi všude v patách, kamkoli se pohnul. Nespouštěly z něj oči a zdálo se, jako by s lidským rozumem sledovaly, co podnikne. Ještě stále váhal, zda má přes vodu skutečně přejít. Vtom si znovu vzpomněl na pomoc svých kmotrů; jakási tajemná síla ho pobídla, aby šel dál. Přemohl tedy svou bázlivost a přešel most. Když se ocitl u hradní zdi, shledal ji tak vysokou, že mu znemožňuje pohlédnout dovnitř, a tak byl nucen obejít celé opevnění, než se dostal k hlavní bráně. Ta stála otevřená, ale všude kolem vládlo tak hluboké ticho, jako by v celém sídle nebyla jediná živá duše. Ve vnějším nádvoří vedly po obou stranách schody. Rudolf si zvolil ty, které stoupaly vpravo do horního patra. Po mramorových stupních vešel do prostorné jídelny vytapetované modře a pokryté růžovými koberci. Hned napravo od vchodu ho upoutal portrét neobyčejně krásné ženy. „Je-li to obraz princezny,“ pomyslel si, „pak mi už její tvář předem slibuje, že se nemusím ničeho bát. Její laskavý pohled a mírné rysy mi ohlašují ochranu a pomoc.“
Neotálel, jemně zaklepal na dveře nalevo a z úcty k tomu, kdo by se mohl objevit, ustoupil o několik kroků. Dveře se otevřely a na prahu se ukázala princezna – tatáž, kterou tak věrně zachycoval obraz. Polekala se, když v této samotě, dosud každému člověku nepřístupné, spatřila cizince. Brzy se však vzpamatovala a zeptala se: „Kdo jsi? Duch, kouzelník, nebo jaká jiná zázračná bytost, že se odvažuješ rušit mě v tomto hradě?“ – „Jsem člověk zcela obyčejného rodu, nejjasnější princezno,“ odpověděl Rudolf. „Můj osud mě sem přivedl z dalekých krajin, abych se svěřil pod vaši ochranu a vyprosil si pomoc ve svých nejnaléhavějších záležitostech.“ Princezna si ho zkoumavě prohlížela a sotva mohla uvěřit vlastním smyslům, že se obyčejný člověk dokázal dostat do zakletého hradu, v němž byla uzavřena. Naléhala tedy, aby jí vyložil příčinu svého příchodu i způsob, jakým sem pronikl. Rudolf jí odpověděl: „Má cesta je podivuhodná. Už při mém narození, které samo provázely zvláštní okolnosti, mě přijali pod svou ochranu dva géniové jako kmotři a přislíbili mi, že pod jejich vedením mi vše dobře dopadne. Část jejich příslibu se už splnila a to, co mám ještě vykonat, je jen pokračováním jejich plánu. Kéž bych se jen mohl stát tak šťastným a získat tři pera z Rýbrcoulovy hlavy! Vy, jejíž dobrotivá povaha se podobá andělům, byste mi mohla radou i pomocí vysvobodit z nouze – a mohla byste si být jista mou věčnou vděčností.“
Tak k ní Rudolf promluvil a v úzkostném očekávání čekal na výrok, který ho měl buď oblažit, nebo zahubit. Princezna mu však řekla: „Nedovedu ti poradit nic jiného než to, abys odsud co nejrychleji odešel a ještě včas unikl smrti, která tě čeká, až se Rýbrcoul vrátí.“ Rudolf živě namítl: „Jen několik dní odkladu – jinak by celá má namáhavá cesta vyšla nazmar. Dosvědčuji vám, nejkrásnější princezno, že se Rýbrcoul dřív než za šest dní nevrátí. Odjel na Havraní hrad, aby tam hledal svého papouška; slyšel jsem to od něho samého ve mlýně, kde jsem právě pobýval, a právě proto jsem se vydal na cestu v tuto chvíli. Využijme tedy jeho nepřítomnosti a poraďme se o prostředcích, které by mohly prospět nám oběma. Zdá se, že sám osud chtěl naše setkání výslovně připravit. Nestavte se proti jeho vůli, ale spíše přiložte ruku k tomu, co může být k našemu dobru.“ Princezna odvětila: „Neklam mě, jinak se řítíš do vlastní zkázy. Nuže dobrá, věřím tvé poctivosti. Buď mi tedy seslán jako zachránce z nebe, který má mne i Rýbrcoula vysvobodit z kouzelného pouta. Vyzkouším tvé poslání. Kéž se osvědčí. Vyslechni tedy okolnosti jedné nanejvýš podivuhodné příhody.“
Byl už pozdní večer. Princezna vzala Rudolfa za ruku, zavedla ho přes jídelnu do odlehlé temné komůrky, přikázala mu, aby tam zůstal ukrytý, dokud ho sama nezavolá, a za sebou zamkla dveře. Po chvíli uslyšel Rudolf zvonění a brzy nato i hluk mnoha lidí vstupujících do jídelny, která s komůrkou sousedila. V úzkostném očekávání uplynula celá hodina, než se dveře znovu otevřely a princezna ho zavolala ven. Zavedla ho do jídelny, kterou teď našel zase prázdnou, a pokynula mu, aby se posadil ke stolu bohatě prostřenému mnoha jídly. „Potřebuješ se občerstvit,“ řekla mu. „Ať ti chutná. Jsou tu pokrmy, o nichž vím, že tvému patru přijdou lahodné a zároveň posílí žaludek. Jez a pij podle libosti; potom si promluvíme o našich věcech.“ Rudolf se nenechal dlouho pobízet k něčemu, co mu v jeho nynějším stavu nemohlo být než vítané. Od rána, kdy opustil mlýn, nejedl. Výtečná příprava všeho, co bylo předloženo, i silná vína ho mimořádně osvěžily. Všechna jídla mu připadala neobyčejně chutná – a byla mu tak cizí, že je ani neuměl pojmenovat.
Když se po jídle stůl sklidil, začala princezna takto: „Už samo to, že ses dostal do tohoto hradu nepřístupného každému smrtelníkovi, dokazuje, že jsi předurčen k vykonání velkých a podivuhodných věcí. Věz tedy, že ty veliké ryby v jezeře, které k tobě zvedaly hlavy, jsou princové, rytíři, dvořané a služebníci postižení kouzelným zakletím. Nemohou z vody ven. Rýbrcoul je původcem jejich neštěstí a moc jeho kouzla činí to, že každému brání ve vstupu do hradu. Mnozí hrabata a šlechtici, kteří se dozvěděli o mém pobytu v tomto sídle, sem podnikli rytířské výpravy, aby mě vysvobodili. Sotva však dorazili k jezeru, Rýbrcoul je svou mocí srazil do vody a proměnil v tyto veliké ryby. Ale než se pustíš do svého těžkého úkolu, musíš být poučen o Rýbrcoulově osudu a o tom, co pak budeš muset vykonat.“
„V Sasku kdysi žila mladá šlechtična, dcera bohatého hraběte. Ten ve své závěti ustanovil, že až dospěje, má se provdat za jistého polského šlechtice. Dívka se však domnívala, že by jí takový sňatek mohl společensky uškodit, a proto se navzdory otcově poslední vůli provdala za českého knížete. Z tohoto manželství se narodil princ jménem Holdkron. Když mu bylo pět let, zdálo se jeho matce, kněžně, že si její syn jednou za manželku zvolí obyčejné selské děvče. Sny měly tehdy na tomto dvoře veliký význam; pokládaly se za podivuhodná vnuknutí a lidé se jimi přesně řídili ve svém jednání. Tím spíše vzala kněžna tento sen za vážné znamení, protože si byla vědoma, že se kdysi sama provinila proti poslední vůli svého otce. Obávala se, že trest za její provinění dopadne na jejího syna a že ji nerovný sňatek jeho budoucí manželky bolestně poníží.“
„Tomuto neštěstí chtěla předejít za každou cenu. Dlouho přemýšlela, jaké prostředky by ji mohly dovést k cíli. Nakonec si vzpomněla na Medulinu, proslulou čarodějnici, která už široko daleko napáchala mnoho zla. Dala si tu obludu předvolat, vyprávěla jí o svém podivném snu a pod příslibem nejbohatší odměny od ní žádala účinný prostředek, jak zabránit svazku, jenž by jednou znectil její vznešený rod. Medulina jí odpověděla, že naplnění snu je téměř jisté, nebudou-li včas učiněna rázná opatření. ‚Ta však musí být svěřena výhradně mému vedení,‘ řekla. ‚Jinak na světě není nic, co by tomu osudnému úderu zabránilo.‘ – ‚Učiním všechno, co žádáš,‘ zvolala kněžna, ‚jen mluv! Tvé pokyny budou splněny do puntíku.‘ Nato čarodějnice pravila: ‚Uzavři svého syna do pevného hradu a odděl ho od veškerého styku s lidmi. Jen to je jediný prostředek, jak ho odvrátit od oné nepřípustné budoucí svatby.‘ Návrh té zlé rádkyně se kněžně zdál téměř neproveditelný. Nedovedla si představit, jak by bylo možné dítě opravdu oddělit od lidské společnosti, když se přece nikdy nedá vyloučit, že k němu někdo nějakou nečekanou náhodou pronikne.
„‚To už je moje starost,‘ řekla Medulina. ‚Hrad obložím kouzelným zákazem, takže do něj nebude moci nikdo vejít ani z něj vyjít. Jen ty sama budeš znát tajemství, jak to zakletí zrušit. Souhlasíš-li s tím, kněžno, provedu to; ne-li, nemá má přítomnost další smysl a musím odejít.‘ Kněžna několik minut váhala, pak však řekla: ‚Nuže dobrá. Nedá-li se věci pomoci jinak, učiň, jak uznáš za vhodné. Dávám ti v tom plnou moc. Přesto je třeba předem stanovit dvě podmínky. Za prvé: princ si má podržet podobu chlapce. Růst jeho těla může být sice zastaven, ale rozvoj jeho ducha musí zůstat zcela svobodný. Za druhé: i jemu samému má být ponecháno právo stýkat se s lidmi a prokazovat jim dobro. Kdykoli se však mezi lidi vmísí, mají jeho rysy zřetelně ukazovat, že pochází z knížecího rodu. A konečně má mít jako znamení svého vysokého původu místo vlasů zlatá pera.‘ – ‚Budiž, milostivá kněžno,‘ odpověděla Medulina. ‚Jen poruč a označ mi místo, kde mám své tajné umění provést.‘ Kněžna jí na to řekla: ‚Uprostřed Krkonoš stojí na skále můj hrad; tam se nyní zdržuje můj syn se svou pěstounkou.‘
„Ten hrad leží v pusté krajině a já jej nenavštěvuji často. Ani na služebnictvu, které tam nyní dítě obsluhuje, mi příliš nezáleží, neboť takových lidí mám u svého dvora dostatek; nebude tedy škoda, když zůstane v tom místě navždy uvězněno. Vydej se tedy k tomu hradu a uzavři jej svou mocí tak, aby do něj nikdo nemohl vstoupit ani z něj vyjít. Pak se vrať a přijmi slíbenou odměnu.“ Medulina opustila kněžnin dvůr s jásotem a spěchala k hradu, po němž už dávno toužila, aby v jeho okolí mohla provozovat své čáry. Její radost však netrvala dlouho. Sotva totiž dorazila k hradu, kde byl princ — tehdy ještě mladý Holdkron — střežen, a dokončila své kouzlo, chtěla se sama hradu zmocnit. Vtom však zůstala stát, jako by ji zasáhl blesk. Oči jí planuly žárem, vlasy se jí ježily na hlavě, tvář jí hořela a z úst jí jako by šlehal oheň. Už už se chtěla panství zmocnit, ale jakási tajemná síla jí v tom zabránila.
Neviditelná moc ji proti její vůli odtáhla pryč. Ze všech stran ji obklopil strach a děs a ona se třesoucími kroky od hradu vzdalovala. Když přešla most, chtěla se ještě ohlédnout, co se na hradě děje a kdo ji vlastně vyhnal, ale náhle se strhl prudký vichr, hnal ji před sebou a nedovolil jí obrátit tvář zpět k hradu. V takovém stavu byla Medulina docela vyhnána z Krkonoš a dopadla bez dechu a téměř šílená hrůzou do vzdálené krajiny. Na hradě zatím nikdo účinky jejího zakletí ještě nezpozoroval. Avšak téhož večera, když chůva malému Holdkronovi sňala dětskou čepičku, spatřila k svému největšímu úžasu, že místo vlasů má na hlavě zlatá pera. Všichni nad tou podivnou proměnou strnuli v údivu.
Ještě více je však vyděsilo, když dva služebníci, kteří chtěli z hradu odejít, byli před mostem neviditelnou mocí strženi do vody a proměněni v mořská telata. „Most je zakletý,“ říkalo se, „musíme si z hradu otevřít jinou cestu ven.“ Přinesli tedy člun, do něhož nastoupil hofmistr se dvěma svými lidmi, aby přepluli jezero. Sotva však kousek odveslovali, zřítili se z loďky do vody a přijali podobu delfínů či sviňuch; samotná loďka se proměnila v malý ostrov, který je tam prý možno spatřit dodnes. Ani tento druhý strašný příklad však dvorní lidi a služebnictvo zavřené na hradě nepřiměl, aby se vzdali myšlenky na útěk. Opatřili se bylinami, ochrannými znaky, talismany i pancíři, které se jinak pokládaly za spolehlivou obranu proti čárám všeho druhu — ale vše marně.
Jakmile se jen přiblížili k jezeru, octli se náhle ve vodě a plavali v ní jako mořské obludy. Takto byli postiženi všichni lidé, které kněžna na hradě zanechala. Ušetřena zůstala jen princova pěstounka, kuchař, sklepmistr a několik služek, které byly předchozím neštěstím natolik varovány, že se už k jezeru neodvažovaly přiblížit. Těch několik zbývajících povolala pěstounka, která se nyní stala paní hradu, k sobě, utěšovala je v jejich bídném stavu a povzbuzovala je nadějí, že kněžna jistě brzy dorazí a zakletí zruší. Tato útěcha skleslé trochu pozvedla a všichni dychtivě toužili po vysvobození. Pěstounka jim určila lhůtu dvou měsíců, během níž podle svého odhadu kněžna bezpochyby musí přijet. Měsíce však uplynuly a kněžna nepřicházela. Uplynul půlrok, jeden rok, dva, tři roky — a na hrad nepřišla jediná živá duše.
„Jsme ztraceni,“ říkali obyvatelé zakletého sídla. „Nic na světě nás už odtud nedokáže vyvést. Budeme tu muset dožít.“ Holdkron však mezitím stále více zrál rozumem i vhledem. Jen tělesně už od chvíle, kdy mu vyrostla zlatá pera místo vlasů, nepokročil v růstu ani o píď. Všichni kolem něho byli v té smutné samotě malomyslní, jen princ si zachoval živost ducha. Nikdy nebyl v nouzi o zábavu: jednou proskakoval všemi kouty hradu, jindy skákal po skalách jako daněk, jindy zase zalétal do sousedních končin. Vždy byl něčím zaměstnán a dlouhá chvíle pro něho nebyla utrpením. Ani o živobytí nebyla nouze; spíž i sklep byly zásobeny tak, aby vydržely navždy, a šťastnou náhodou zakletí nepostihlo kuchaře ani sklepmistra.
V tomto stavu dosáhl Holdkron dvanáctého roku. Jednoho časného rána stál u okna a viděl, jak sklepmistr přechází dvůr směrem ke sklepu. Jak měl ve zvyku, rychle seběhl dolů, aby se tam porozhlédl. Sklepmistr byl v odlehlé části sklepa a ponechal za sebou dveře otevřené. Princ po schodech seběhl stále hlouběji a hlouběji do dosud neznámých chodeb. Nebyl tam nikdo, kdo by ho vedl, a on se v temnotě stále víc a víc ztrácel. Tma mu činila každý krok nejistým, ale přesto ani nepomyslel na návrat. Domníval se, že má před sebou rovnou zem, vykročil svižně vpřed a náhle se zřítil po mnoha stupních do značné hloubky. Naštěstí pád nebyl tvrdý; dopadl na podlahu hustě vystlanou slámou, takže ho víc postrašil, než aby mu ublížil.
V témže okamžiku spatřil před sebou dva muže s hořícími pochodněmi. Zvedli ho, položili na nosítka a nesli ho chodbami a klenbami do prostorné síně. Tam sedělo dvanáct mužů kolem zapálené hranice, nad níž visel veliký kotel, zřejmě určený k vaření toho, co bylo uvnitř. Jakmile prince spatřili, všichni vstali, přistoupili k němu s úctou a zvolali: „Buď vítán, pane Holdkrone!“ Potom mu líbali ruce i nohy a dodávali mu odvahy, aby se nebál, protože se nachází na dobrém místě. „V tomto kotli,“ pravili obyvatelé podzemí k již trochu uklidněnému princi, „se vaří byliny na léčení nejrůznějších nemocí a tělesných neduhů lidí i zvířat. Naším povoláním je konat dobro, a proto všechny naše práce směřují k tomuto spásnému účelu.“
Holdkron se rozhlédl poněkud nejistě a pak řekl: „Jak se zase dostanu nahoru na hrad, ke své matce, kterou nade vše miluji a o niž mám strach?“ — „K tvé matce?“ přerušili ho podzemní mužové. „Vždyť to je jen tvá pěstounka. To, co je nyní v tvém nejlepším zájmu — ba přímo v zájmu tvého budoucího štěstí — je něco docela jiného. Tvá pěstounka zůstane na hradě uzavřena. Ty však jsi předurčen, abys byl lidem prospěšný a byl vysvobozen z kouzelného pouta, které tě svazuje. Vyslechni tedy svůj původ a podivuhodné okolnosti svého života; tvůj věk je sice ještě dětský, ale už jsi dost vyspělý, abys důležité věci pochopil.“
Jeden z nich pak pokračoval: „Tvá krutá matka, kněžna ze Steinburgu, tě obětovala své pýše. Aby zabránila sňatku, jenž by podle jejího snu poškodil šlechtický lesk jejího rodu, dala tebe, tvou pěstounku i některé své lidi, z nichž většina byla už mezitím čarami proměněna v ryby tohoto jezera, vyhnat čarodějnicí do tohoto hradu. Ta zlá žena se pak chtěla sídla sama zmocnit. Nevšimla si však, že my, divotvůrci — její zapřisáhlí nepřátelé — přebýváme v těchto skrytých chodbách. Svou mocí jsme ji zahnali daleko odtud a nepřestaneme ji pronásledovat, dokud nebude docela zničena. Chceš-li tedy, milý Holdkrone, být zbaven svého zakletí, je nezbytné, abys byl zasvěcen do našich tajných umění. Musíš se stát naším žákem a vše, co ti přikážeme, ti musí být svatým zákonem.
„V tomto horském kraji se často stává, že lidé padají ze skal, zraňují se nebo churaví. Chceš-li si získat zásluhy pro své vysvobození, musíš se naučit znát léčivou moc bylin a umět tím být lidem užitečný. Za tím účelem tě naučíme nejen své lékařské vědomosti, ale odhalíme ti i největší tajemství — jak se stávat viditelným a neviditelným, aby sis mohl své dobrodiní uplatňovat ještě účinněji.“ V tom okamžiku v Holdkronovi vzplanula silná touha konat lidem dobro a stát se podobným svým učitelům, k nimž začal pociťovat hlubokou úctu. Slíbil tedy, že je bude často navštěvovat a poslušně se řídit jejich výukou. Všichni zvolali: „Ať žije Holdkron, náš žák, náš přítel, náš druh!“ Nato ho představený jejich shromáždění vzal za ruku, zavedl ho do vedlejší síně a ukázal mu mnoho velikých knih, v nichž byla popsána síla rostlin a bylin a jejich podoba věrně vykreslena podle přírody.
„To všechno si musíš osvojit,“ pravil divotvůrce k princi. „Teď tě však odvedeme zpět na hrad. Nezapomeň nás brzy znovu navštívit — ale nikomu neprozraď nic z toho, co jsi tu právě zažil. Kdybys to učinil, okamžitě bychom opustili své podzemní příbytky a ty bys zůstal sám sobě napospas.“ Holdkron, nadšen vším, co viděl, slíbil poslušnost i mlčenlivost. Kouzelník pak vzal hořící lampu, vedl prince různě se vinoucími chodbami a po točitých schodech k hornímu tajnému východu z jeskyně. Byly to skryté dveře v jedné z nejodlehlejších komnat hradu, tak umně zhotovené, že si jich nikdo nemohl povšimnout a pokládal stěnu za souvislé zdivo. Tudy se tedy Holdkron dostal zpět do hradu a od té chvíle chodíval stejnou cestou do kouzelné podzemní síně, aniž ho kdo zpozoroval.
Za těmito dveřmi visela také stále hořící lampa, jejíž světlo Holdkron používal při sestupu. Pěstounka si na svém chovanci všimla neobyčejné veselosti, jakmile se z podzemí zase objevil. „Kdes byl tak dlouho, synu můj?“ zvolala proti němu. „Myslela jsem, že tě zase postihlo nějaké neštěstí. Takovou starost mi už napříště nedělej. Všichni jsme na tvůj návrat čekali v úzkosti.“ Holdkron jí odpověděl: „Nemusíte se kvůli mně už znepokojovat, ani když někdy příště zůstanu déle pryč. Jsem vždy v dobrém úkrytu a navíc nemusím být stále na hradě. Řekněte mi raději: máme zde nějakou knihovnu?“ Pěstounka se nad takovým nápadem, který se jí k jeho věku vůbec nehodil, usmála a dala mu klíče od komnaty, kde bylo uloženo několik knih, aby viděla, jak si při tak neobvyklém zaměstnání povede.
Holdkron tam sice našel dost knih, ale žádná se mu nezamlouvala, neboť jejich užitku nerozuměl a nejspíš je ještě ani neuměl správně číst. Opuštěn nevolí vyšel z knihovny, chodil zachmuřeně po hradě sem a tam a celý den zůstal ponořen v tísnivých úvahách. Po neklidné noci vstal časně ráno, zamířil k tajným dveřím a sestoupil do kouzelné jeskyně. Tam shromáždění vylíčil svůj zármutek nad knihovnou i obavu, že v získávání užitečných znalostí nepokročí. Kouzelníci mu řekli: „Zvolíme v tvém vyučování jinou cestu. Jen trpělivost, píle a poslušnost — a poznání si osvojíš, ba naučíš se i knihy užívat. Pojď za námi, povedeme tě tam, kde se člověk skutečně může učit.“ Nato prošli dlouhou podzemní chodbou plnou zákrut a odboček jako bludiště a nakonec dorazili k pečlivě uzavřené železné bráně.
Kouzelník se jí dotkl holí a brána se otevřela. Holdkron vystoupil ven a ocitl se v krajině tak půvabné, jako by vešel do ráje. „Patří i tento kraj k našemu hradu?“ zeptal se svého průvodce. „Nikdy jsem v tak nádherném místě nebyl.“ — „Ano,“ odpověděl kouzelník, „i tento úsek je majetkem tvého rodu, jen zůstal bez obyvatel, kteří by mohli využívat jeho plodnosti. Mezi hradem a touto zahradou se však rozkládá zakletá voda, jež přístup znemožňuje. Kdysi chtěl průvod asi dvaceti lidí přejít po mostě k hradu, ale síla té vody je strhla dolů a proměnila v ryby. Pojď blíž a staneš se svědkem toho podivného úkazu.“ Holdkron přistoupil k jezeru a brzy uslyšel šumění podivných tvorů v hlubině. Ryby zvedaly hlavy nad hladinu, připlouvaly k břehu a nehybně na něho hleděly. Ten žalostný pohled se citlivého prince hluboce dotkl; nemohl ty nešťastníky bez pohnutí snášet před očima, a tak obrátil tvář od hrůzného výjevu a prosil, aby ho zavedli jinam.
Kouzelníci ho tedy zavedli na široké, otevřené pole osázené nejrůznějšími léčivými rostlinami a bylinami. „Tady je tvoje škola,“ řekli mu. „Zde budeš ústně vyučován o různých léčivkách a o jejich užití při nemocech i zevních tělesných neduzích. Sem budeš chodit každý den a tak, jak jsi slíbil, si osvojíš vědomosti, abys jednou mohl být dobrodincem lidí.“ Po těch slovech ho představený opět odvedl do podzemní jeskyně a při vstupu mu přesně ukázal tajné dveře i způsob, jak bude skrytým průchodem mezi hradem a jeskyní přecházet. Následujícího dne, když se Holdkron znovu objevil v jejich shromáždění, obrátil se představený k ostatním a pravil: „Bratři, vím, jak drahý a milý je vám všem tento princ, neboť už nyní jej považujeme za svého žáka a člena našeho společenství. Navrhuji tedy, abychom jej do svého svazku plně přijali a zasvětili do tajemství svých podivuhodných věd.“
Celé shromáždění povstalo, obklopilo Holdkrona a jejich mluvčí odpověděl: „Je nám všem velmi milé slyšet, že je princ navržen k přijetí do našeho řádu. Prohlašuji tedy jménem přítomných i nepřítomných bratří, kteří mi dali plnou moc, že Holdkron bude přijat do našeho společenství, jakmile slavnostně slíbí, že se stane kouzelníkem našeho druhu.“ Holdkron se chvíli rozmýšlel a pak odpověděl: „Mým úmyslem není stát se kouzelníkem. Z lásky ke svému učiteli a pro možnost konat lidem dobro se však vzdávám spojení se svou rodinou, slibuji, že u vás zůstanu tak dlouho, jak budete chtít, a zavazuji se k poslušnosti i pilnému učení. Stačí-li to, prosím, přijměte mě mezi sebe.“ — „Dostatečně řečeno!“ zvolali všichni radostně. „Ať žije Holdkron, kníže z Riesenburgu! Sláva našemu bratru a druhovi!“
Poté byl princi podán pohár s nápojem neviditelné síly a předán kouzelný prut. Holdkron vypil z čarovné nádoby duchovní mízu a okamžitě mu žilami proudil éterický oheň. Jeho tělo se stalo lehkým a pružným; zdálo se mu, jako by se vznášel ve vzduchu, a pohyboval se s obdivuhodnou obratností jako okřídlený tvor. „Teď jsi svobodný,“ řekl mu mistr. „Můžeš bez překážek chodit mezi lidmi a dávat se jim na oči, nebo se jejich zrakům zase skrýt. Vše záleží na tvé vůli. Každá proměna tvého těla se stane na tvůj pokyn. Můžeš se ukázat jako mlynář, lovec, sedlák nebo v jakékoli jiné podobě. Jen své divotvorné moci nezneužívej, ale obracej ji vždy k dobrým úmyslům.“
Poté, co byl Holdkron takto přijat do společenství kouzelníků, bylo rozhodnuto, že bude po několik let naslouchat v jeskyni vyučování všemu, co potřebuje znát. Potom mu uložili, aby začal konat své poslání a vyhledával lidi potřebující jeho pomoc. Když po třech letech získal ve všem úplné poučení, vzal si na záda raneček a s kouzelnou holí v ruce se vydal na cesty. Zamířil do Krkonoš, aby tam vyhledával ty, kdo jeho pomoci potřebují. Zanedlouho je také nacházel. Jedny uzdravil, jiné zachránil v nebezpečných příhodách a další, kteří byli chudí, opatřoval penězi i potravou. Jeho dobrodiní byla těm, kdo je přijímali, vítaná; sama osoba tak štědrého dobrodince se však tamním obyvatelům brzy zprotivila. Každý se smál jeho nápadnému zjevu, tropil si z něho posměch a nazýval ho trpaslíkem, pumperniklem a podvržencem. Takové urážky zasáhly Holdkronovu ješitnost až do nejhlubšího nitra.
On sám, který v kraji vystupoval jako všeobecný dobrodinec, nesl těžce, že se mu za dobrotu odplácí výsměchem. Z puzení k pomstě náhle změnil své chování. Rozhodl se nevděčné potrestat. Posměvači byli strašeni děsivými zjevy, někteří shazováni ze skal, jiní sráženi k zemi, biti a zaháněni do svých domovů. Nyní Holdkron naplnil všechno hrůzou a strachem. Každý se před ním skrýval, prchal už z dálky, zavíral dveře svých chalup a děsil se ho víc než moru. Právě v té době se — ať už proto, že berní soustava ještě nebyla řádně upravena, nebo že se lidé pro chudobu či neschopnost odvádět dávky skrývali — zavedlo posílání královských a vrchnostenských výběrčích do krajů Krkonoš, aby od poddaných vybírali daně. Tito výběrčí nejednali s místními lidmi jen tvrdě, ale často z nich vymáhali víc, než po právu náleželo. Z toho důvodu býval takový výběrčí nazýván Ueberzahl a z této hanlivé přezdívky se později stalo jméno Riebenzahl, které se dávalo každému zlému člověku.
Protože si tedy Holdkron u obyvatel Krkonoš svým chováním znepřátelil celé okolí, začali mu od té doby říkat Riebenzahl a pod tímto jménem byl pak navždy znám a obáván. Tato hanlivá přezdívka ho popudila ještě víc. Opustil kraje, které navštěvoval, a v nejhorší náladě se vrátil na svůj hrad. Sestoupil do kouzelné jeskyně a před shromážděním divotvůrců si hořce stěžoval na nevděk lidí a žádal, aby bylo nějak zařízeno, aby byli největší viníci potrestáni jako odstrašující příklad. Představený kouzelníků se však jeho výbušnému tónu zasmál. „Ty sám jsi původcem všech urážek, které tě potkaly,“ řekl mu princův učitel. „Myslel jsem, že máš víc rozumu i skromnosti, než abys se pohoršoval nad chováním obecného lidu, který se odjakživa podivuje neobvyklým věcem a posmívá se jim. Nebylo snad tvou povinností přehlížet lidskou slabost a nedat se při konání dobra rušit? Kdybys byl lidi na svůj podivný zjev zvykl, brzy by v tobě poznali dobrodince a uctívali by tě jako boha.“
„Teď jsi však svou prudkostí všechno pokazil. Lidé tě nenávidí a bojí se tě, vidí jen účinky tvé pomsty a nevšímají si dobra, jímž ses chtěl proslavit.“ — „Co tedy mám dělat,“ odpověděl zarmoucený Holdkron, „aby se vše zase napravilo?“ — „Je nutné,“ pravil mistr, „vymazat lidem z paměti to, co bylo dřív, rozšířit o sobě příznivou pověst a teprve potom znovu vystoupit jako dobrodinec a ochránce. Nezbývá ti nic jiného, než se asi na rok skrýt na svém hradě, pak odejít do vzdálených krajin, tam si získat dobré jméno skutky dobročinnosti a teprve potom se vrátit zpět do Krkonoš. Učiň to a všechno bude napraveno. Jméno Riebenzahl ti zůstane navěky jako trest za tvou ukvapenost.“ Ponížený princ se pokynům svého mistra podrobil. Předstoupil před pěstounku a oznámil jí, že jisté okolnosti vyžadují, aby ještě nějaký čas zůstal s ní na hradě. Ta se nad jeho rozhodnutím velmi zaradovala, neboť ho milovala jako vlastní dítě, a přála si, aby na hradě pobýval tak dlouho, dokud osud nepřinese jejich vysvobození.
Riebenzahl se však k tomu nepřemluvit nenechal. Strávil na hradě jeden rok, pak se připravil na dalekou cestu a opustil Krkonoše. Dokud procházel kraji, kde se dříve stal postrachem, viděl ke své veliké nelibosti, jak před ním lidé utíkají, schovávají se a zavírají dveře svých chatrčí. „Podívejte, táhne tudy Riebenzahl! Ať si každý dá pozor, aby se mu nic nestalo. Je to zlá a mstivá bytost,“ říkávalo se. Tato pověst ho hluboce zraňovala. Spěšně proto táhl dál přes zemi, v níž uplynulý rok ještě nezahladil v paměti jeho dřívější kousky. V tom spěchu sotva postřehl, že se od Krkonoš vzdálil už nejméně na sto mil. V kraji, do něhož nakonec dorazil, ho nikdo neznal a nikomu se ani z doslechu nedoneslo, že právě on kdysi ve svém předchozím působišti trestal posměváčky. Riebenzahl se rozhlédl a za své nové sídlo si vyvolil zchátralý, už dávno opuštěný zámek. Pevně si předsevzal, že bude lidem prokazovat dobro bez ohledu na to, jak se k němu sami zachovají, a tak si znovu získá dobrou pověst.
Navštěvoval okolní města, vsi i samoty a snažil se získat lásku lidu. Jeho podivný zjev a jasný, zvonivý hlas přiváděly zpočátku každého k smíchu. Lidé mu obvykle říkali zpívající zlatý brouk a všelijak se jím bavili. Po nějakém čase si však na jeho podobu zvykli a přestali se nad ní pozastavovat. Mluvilo se už jen o jeho dobrodiních, lidé ho milovali a ctili jako ochranného ducha země a dobrá pověst o jeho skutcích zaznívala i v nejodlehlejších provinciích. Tak uplynulo šest měsíců, když do jeho sídla dorazil vyslanec cizího krále, k němuž mezitím dolehl hlas o jeho zázračných činech. Ve jménu svého pána ho prosil, aby uzdravil jeho nemocnou dceru, které lékaři nedokázali pomoci. Naléhavě ho žádal, aby princeznu, jedinou dědičku království, zachránil, a ujišťoval ho, že její otec i celý národ mu projeví tu nejvděčnější oddanost. „Nikdo, kdo mou pomoc potřebuje, ode mne nikdy neodešel odmítnut,“ řekl Riebenzahl. „Pokusím se svou léčivou dovednost vyzkoušet i na této princezně. Vrať se ke svému králi a oznam mu, že se u něho do čtrnácti dnů dostavím.“ Vyslanec se tedy radostně vydal zpět a oznámil svému panovníkovi šťastné splnění poslání.
Hned začaly přípravy na důstojné přijetí tak proslulého lékaře. Riebenzahl je však učinil zbytečnými, neboť když se doslechl, s jakou okázalostí ho chtějí uvítat, vydal se do hlavního města neviditelný, vešel nepozorovaně do paláce a zjevil se teprve před komnatami krále. Panovník byl jeho příchodem překvapen, přivítal ho co nejvlídněji, zavedl ho ke své nemocné dceři a naléhavě ho prosil, aby se postaral o její uzdravení. „Příliš důvěřuji síle svých léků, než abych pochyboval o brzkém uzdravení,“ odpověděl Riebenzahl. „Přenech mi nemocnou, abych ji léčil svým způsobem; brzy se ti ukáže zdravá před očima.“ Král odešel uklidněn z nemocniční komnaty a Riebenzahl podal princezně předem připravený nápoj uzdravení. Byl to jeden z nejmocnějších léků, který jindy na místě zaháněl i zastaralé neduhy a nemocnému vracel jako znovuzrození nové síly. Totéž očekával i zde. Nestalo se však nic z toho, v co doufal. Nemocná se nezlepšila ani o vlásek. Uplynula půlhodina, hodina, poledne i večer, a princezna ležela stále stejně churavá jako předtím.
Riebenzahl se zastyděl za neúspěch svého umění. Stál rozpačitě u lůžka a nevěděl, co si počít. Nakonec předstoupil před krále a řekl mu: „Nemoc tvé dcery pochází z nepřirozené příčiny, a proto ji nelze vyléčit obyčejnými léky. Je nutné postavit tomuto zlu rovněž zázračné prostředky a bojovat proti němu stejnými zbraněmi. Dej mi v paláci oddělenou komnatu, tam podniknu po svém další pokusy.“ Král mu dal přidělit velký odlehlý pokoj v zadním traktu paláce. Riebenzahl se do něj odebral sám a za sebou pevně zamkl dveře. O půlnoci, kdy všude panovalo naprosté ticho, stanul uprostřed komnaty s holí v pravé ruce a kouzelnou knihou, kterou vytáhl ze svého ranečku, v levé. Holí kolem sebe načrtl kruh, otevřel knihu na levé straně a začal strašlivě zaříkávat neznámou bytost, která byla příčinou princezniny choroby. Hned nato se zdaleka ozval dutý úder hromu a obzor nad hlavním městem pokryla hrozivá bouřková mračna. Riebenzahl ve svém zaklínání pokračoval dál. Bouře stále sílila a blesky se děsivě křížily po nebi.
Vzduch se rozléhal rachotem a země se otřásala prudkými nárazy. Zatímco Riebenzahl nepřestával ve svém zaklínání, zachvátil palác takový podzemní otřes, že se zdálo, jako by se měl zřítit. Ze stěn komnaty vyšlehly plameny, vichr rozevřel okna i dveře a nakonec s hrozivým třeskem udeřil do místnosti sám blesk. V jeho děsivém světle spatřil Riebenzahl před sebou Medulinu. „Ha, tak jsi to ty!“ zařvala čarodějnice. „Ty ses odvážil přivolat mě? Učiním z tebe hanebníka, bídáku, můj otroku!“ — „Zaklínám tě mocí, která mi byla svěřena,“ odpověděl Riebenzahl pevně, „řekni okamžitě, ďábelský nástroji, co je s nemocí královské dcery a jak jí lze pomoci!“ — „A to je tedy důvod, proč jsi mě povolal?“ vyštěkla Medulina. „Věz tedy, že dívka, kterou jsi sem přišel léčit, není pravou královou dcerou. Je to dítě podstrčené mým přičiněním; skutečná princezna je v mé moci a ty jsi příliš slabý, abys mi ji vyrval.“ Sotva to dořekla, zvedl ji vír do vzduchu a s hrozným rachotem zmizela Riebenzahlovi před očima.
Omráčen tím strašlivým zjevením a zasažen Medulininým odhalením zůstal Riebenzahl chvíli stát v nerozhodnosti. Nepokládal za dobré svěřit celou věc králi, neboť by tím jeho žal jen zvětšil. Králi tedy pouze oznámil, že u jeho dcery zjistil chorobu zcela mimořádného druhu, která si žádá zvláštní léčebné prostředky, a že musí zatím trpělivě vyčkat výsledku. Potom se osaměle vrátil do svého pokoje a přemýšlel, jak se z té zapeklité situace nejlépe vyvléci. Nakonec se rozhodl potají opustit králův palác a letět přímo k Riesenburgu, aby si tam v kouzelné jeskyni v této spletité věci vyžádal radu. Sotva tak učinil a vydal se na cestu, uslyšel při jednom širokém řečišti z nedaleké dálky žalostný ženský hlas. Mocně ho to přitáhlo k místu a pobídlo, aby trpící osobě poskytl pomoc. V hustém křoví pak spatřil dívku sedící na trávníku, zatímco před ní klečel mladík, svíral jí ruce a naříkal: „Krutá, můžeš být tak tvrdá, že odpíráš svou náklonnost svému zachránci a ctiteli?“
„S největším nebezpečím jsem tě vysvobodil z otroctví své matky, pod nímž bys až do této chvíle musela chřadnout a snad bys nikdy nepoznala rozkoš společenského života ani krásu přírody, která tě obklopuje. Nevděčná! Tak odměňuješ mou věrnost, mou bezmeznou lásku k tobě? Tvé přednosti a tvá dokonalost ve mně probudily tak prudkou touhu po tvém vlastnictví, že jsem byl nejnešťastnější, kdykoli se uspokojení mé nezkrotné vášně odložilo byť jen o okamžik. Tady na této louce, kde nás všechno vybízí k ničím nerušené slasti, od tebe nyní očekávám splnění své žádosti. Žádného dalšího odkladu! Napětí mé žádostivosti musí dojít uvolnění.“ Princezna v tomto místě své vyprávění Rudolfovi přerušila. Ten se jí pln zvědavosti zeptal, kdo byla ona dívka a jak k tomuto setkání s jejím milovníkem došlo. „Tou dívkou jsem byla já,“ pokračovala princezna. „Medulina čarodějnice mě krátce po narození unesla matce a na mé místo podstrčila dceru jednoho plavce.“
Jejím záměrem bylo vychovat mě pro svého syna, provdat mě za něj a tím mu zajistit dědičné právo ke království. Aby svůj záměr zakryla, vydávala mě stále za dítě prostého původu a zacházela se mnou podle tohoto předstíraného stavu. Když jsem dorostla do dívčího věku a Medulina byla jednou na cestách, unesl mě její syn do této pustiny a naléhal na mne, abych mu obětovala čest svého rodu a vyhověla jeho smyslné touze. Když jsem se bránila, začal užívat násilí. Riebenzahl, který zatím neviditelně celý výjev sledoval, se však v rozhodujícím okamžiku, kdy jsem měla násilí podlehnout, náhle objevil. „Stůj, netvore!“ zvolal. „Pusť uloupenou nevinnost, hadí plode Meduliny. Ta dívka stojí pod mou ochranou. Uteč, jinak na tvou šíji dopadne moje pomsta.“ Medulinin syn, ulekaný tímto výkřikem, couvl několik kroků a rozhlížel se, kdo je rušitelem jeho rozkoše, který ho dokonce oslovuje jménem. Bagdan, tak se můj únosce jmenoval, měl totiž za to, že slyší nejprve hlas z nebe, a třásl se při pomyšlení na následky svého troufalého činu, aniž věděl, co si počít.
Tu vystoupil Riebenzahl blíž, uchopil mě za ruku a odvedl stranou. Aby mě zajistil proti dalším útokům, opsal holí na zemi kruh a postavil mě doprostřed. Předchozí děj i tento náhlý zázračný obrat mnou otřásly tak silně, že jsem málem omdlela. Riebenzahl mě znovu pozvedl. „Buď dobré mysli, děvče,“ řekl mi laskavě. „Pod mou ochranou se ti nic nestane. Ani vlas na hlavě se ti nezkřiví.“ Mezitím se Bagdan vzpamatoval a k svému největšímu vzteku uviděl, že jsem pod mocí soka, který se mu zdál váženější než on sám. Rozzuřen doběhl ke kruhu a chtěl mě násilím znovu uchvátit, ale neviditelná síla ho zadržela. „Jsem snad zaklet?“ vykřikl šíleně. „Cožpak není Medulina má matka? V jejím jménu musí být každé kouzlo zlomeno!“ S těmi slovy se znovu vrhl ke kruhu a pokusil se o další zuřivý útok, ale opět musel ustoupit. „Zrůdo!“ křičel na Rýbrcoula. „Opusť tu dívku, na niž mám tak spravedlivý nárok. Opusť ji, pravím, nebo na tebe přivolám nejstrašnější pomstu své matky!“ — „Nechť tě potká pomsta moci, která chrání nevinnost a tresce zločin,“ odvětil Riebenzahl.
„Ve jménu této moci tě zaklínám: uteč z tohoto místa. Buď vyhnán do pustin, kam nevkročí lidské oko a kde přebývají jen draví tvorové a ptáci.“ Bagdan se od kruhu zhroutil zpět, zoufale si rval vlasy z hlavy a potácel se sem a tam. Riebenzahlovi nyní napadlo, že Medulina po svém možném brzkém návratu odhalí můj útěk a začne mě pronásledovat. Přemýšlel tedy, jak mě uvést do naprostého bezpečí. Nejvhodnější se mu zdálo přivolat si na pomoc svého mistra z kouzelné jeskyně v Krkonoších. Byl to odvážný požadavek, volat čaroděje z tak dalekých končin, ale zdálo se mu, že to nemusí být nemožné, protože věděl, jak velkou náklonností k němu obyvatelé podzemí chovají a jak nenávidí Medulinu. V této důvěře pozvedl svou hůl a přivolal mistra na pomoc. Ihned se nad jeho hlavou začala stahovat černá mračna. Krajina se pozvolna ponořila do tmy, větry zuřily a z dálky hřměl hrom. Mne se při tom strašném úkazu zmocnila krajní úzkost.
Viděla jsem se v moci navzájem zápasících zázračných sil a s každým okamžikem očekávala svou záhubu. Rachot a hukot sílily, bylo slyšet strašlivé vytí vlků, řev lvů, ptačí křik, praskot a mezi tím i hlahol loveckých rohů a pokřik lovců. Hrůza ve mně rostla a končetiny mi probíhal ledový třas. A přece se Riebenzahl choval uprostřed té vřavy podivuhodně: jako člověk zachvácený běsněním se hrozivě zmítal, kolébal se sem a tam v kruhu, dělal holí ve vzduchu zvláštní křížové seky a v zanícení pronášel různá nesrozumitelná slova. Už dvě hodiny trvala tato strašlivá scéna, aniž bylo patrné nějaké rozuzlení; naopak blesk stíhal blesk a v jejich mihotavém světle jsem viděla Rýbrcoula v největší úzkosti, s čelem zalitým potem. Z toho jsem usoudila, jak těžkého a důležitého úkolu se právě ujal. Konečně se bouře i vichr začaly utišovat; blesky už jen slabě kmitaly a hrom duněl tlumeně v dálce. Nastalo ticho a u kruhu zastavil vůz tažený dvěma bílými jednorožci.
Z vozu vystoupil stařec s dlouhým vousem, který budil úctu, a vešel do kruhu. „Promiň mi, milý synu,“ oslovil Riebenzahla přívětivě, „že jsem ti nepřispěchal na pomoc dříve. Věz však, že za mé nepřítomnosti se ti nemohlo stát nic zlého. Připravil jsem ti hrad k dočasnému obývání, neboť ještě nenadešel čas, abys ses mohl vrátit domů. Když jsem se ale chtěl vydat na cestu, zadržela mě tajemná síla. Zavinila to Medulina, neboť když se po návratu dozvěděla o únosu — totiž o vysvobození královské princezny Papileny, jak se jmenuješ — letěla sem ve voze taženém dvěma okřídlenými draky, aby kořist získala zpět. Avšak přišla pozdě.“ Stařec pokračoval: „Papilena už stála uzavřena v tvém kruhu a byla proti jejím zásahům zabezpečena, zatímco její syn, původce celé příhody, byl uveden do nejubožejšího stavu. Medulina, rozzuřená nad tím, že se její záměr nezdařil, se spěšně obrátila zpět, aby ji nikdo neodhalil, spěchala k hradu, který jsi ještě nedávno obýval, a chtěla tam proti tobě pronést svá zaklínání. Má spravedlivá moc však nad ní zvítězila. Podlehla protikouzlu, byla zahanbena a od hradu zahnána.“
„Teprve potom jsem měl volnost hrad dokonale zasvětit tvému pokojnému obývání a učinit z něj chrám dobročinnosti pro lidské pokolení. Nastup tedy, chceš-li, s vysvobozenou princeznou do mého vozu a brzy tam dorazíme.“ Riebenzahlovi se rozjasnila tvář, setřel ze čela pot úzkosti a znovu se mu volněji dýchalo. Poté svému mistrovi co nejdojemněji poděkoval za poskytnutou pomoc, podal mi ruku a jemně mě vyzdvihl do vozu. Okamžitě jsme s neobyčejnou rychlostí proťali vzduch a po několika minutách vůz zastavil u hradu vystavěného na vysoké skále. Náš vůdce nás zavedl do budoucího obydlí, ukázal nám dobře zařízené komnaty a pravil: „Toto bude vaším sídlem tak dlouho, dokud si Riebenzahl svými dobročinnými skutky nezíská tak širokou dobrou pověst, aby se mohl vrátit zpět na Riesenburg. Nyní vás opouštím a sotva se znovu spatříme dřív, než jednou dorazíme do Krkonoš.“ Riebenzahl mu chtěl ještě znovu poděkovat, ale duch v témže okamžiku zmizel a my zůstali na hradě sami.
„Po krátkém čase se zase uvidíme a pak si o celé věci promluvíme víc,“ řekl kouzelník a zmizel. Rýbrcoulova pěstounka mě přijala vlídně a s úctou, jakou si žádal můj původ. „Všechny tyto pokoje, jak je tu vidíš zařízené,“ řekla Rudolfovi, „mi byly dány za odměnu a žena i děvečky na hradě mi byly k službám.“ Rýbrcoulovi se však návrat na hrad nezdařil tak snadno. Cestou ho potkala řada nepříjemných dobrodružství, která ho od jeho cíle zdržela. Sotva po půldenní cestě vstoupil na úzkou lávku přes potok, vyšel proti němu z druhé strany opilý řezník a zařval na něj, aby zůstal stát, dokud on nepřejde. „Vždyť můžeme projít oba,“ odpověděl princ a pokračoval vpřed. Uprostřed lávky do sebe narazili. Rýbrcoul se chystal tomu opilci uhnout, ale ten na něj zakřičel, že mu přece řekl, aby čekal, a v hrubé neomalenosti do něj strčil tak silně, až ho srazil do potoka.
Princ už chtěl surovce potrestat, ale vzpomněl si, že je povolán získávat zásluhy laskavostí a mírností. Byla to tvrdá zkouška, přesto se jí podrobil. Vylezl celý promočený na břeh a uložil se k odpočinku. Druhého dne vedla jeho cesta lesem. Dostihl ho kočár a muž v něm sedící na něj zavolal, aby přistoupil blíž. „Kdo jsi?“ zeptal se ho. „Jsem člověk z hor,“ odpověděl Rýbrcoul, „a živím se prodejem léčivých bylin.“ Cizinec mu nabídl pohodlnější život ve městě, ale princ odpověděl, že je se svým stavem spokojen a nic mu neschází. Na to mu cizinec odsekl, že právě takového trpaslíka potřebuje, a poručil svým lidem, aby ho popadli, svázali a hodili do vozu.
Všechno se to seběhlo tak rychle, že Rýbrcoul nestačil sáhnout do svého ranečku po prostředku, který by ho zachránil. Muž, který se ho zmocnil, byl komorníkem u jednoho významného německého knížecího dvora. Pro své špatné kousky byl od dvora vyhnán a teď hledal nové místo. Když v lese narazil na Rýbrcoula, rozhodl se, že ho získá jako dvorního trpaslíka. Nejprve se ho snažil přemluvit po dobrém, ale když nepochodil, použil násilí. Svázaného prince odvezl do nejbližšího města, kde mu pořídil šaty po způsobu dvorních trpaslíků, aby s ním mohl budit pozornost a čest. Rýbrcoul se marně snažil dostat ke svému ranečku, který byl odložen mezi zavazadla jako bezcenná věc. Jeho otrocký stav se tak zatím stal nevyhnutelným osudem.
Komorník pak dorazil do hlavního města provincie a vodil Rýbrcoula v jeho drobném převleku po ulicích na odiv. Jednomu místnímu vévodovi se jeho podoba zalíbila natolik, že ho od komorníka koupil za tisíc dukátů a zároveň přijal samotného komorníka do služby. Hrubá horská mluva Rýbrcoula byla vévodovi nepříjemná, a tak ho znovu svěřil komorníkovi, aby mu vštípil jemnější tón i mravy. Zcela náhodou však princ jednoho dne spatřil ve světnici svého dozorce pod šatníkem odhozený vlastní raneček. Vytáhl z něj bylinu, která činila neviditelným, a z místa svého zajetí zmizel. Vévoda se nad ztrátou svého trpaslíka rozzuřil, nechal komorníka vsadit do vězení, a protože nebyl schopen vrátit přijatých tisíc dukátů, zabavili mu jeho věci a jeho samého navždy vypověděli ze země. Rýbrcoul, aby se vyhnul dalším nepříjemnostem, putoval neviditelný zpět do Krkonoš. Teprve tam znovu přijal svou obvyklou viditelnou podobu. Krajani ho přivítali s nepopsatelnou radostí, zpráva o jeho návratu se rychle roznesla a dávný strach zmizel. Všichni se toužili shromáždit kolem svého dobrodince a využít jeho dobroty. Množství lidu ho doprovodilo až k zakleté vodě kolem hradu a Rýbrcoul vstoupil triumfálně dovnitř.
Jeho pěstounka mu spěchala vstříc, aby ho co nejpřátelštěji uvítala, ale on si těchto projevů sotva všiml a ptal se jen, kde se nacházím já. Jakmile mu ukázali mé komnaty, přiletěl ke mně, aby mě svou nečekanou přítomností překvapil. „Tak co říkáš na mé sídlo?“ zvolal, jakmile vstoupil. „Zdá se mi, jako by uplynula celá staletí od chvíle, kdy jsme byli odloučeni. Kdyby mě nebyly zadržely nepředvídané překážky, byl bych se k tobě dostal dávno. Kdy už nadejde šťastný okamžik našeho spojení?“ Jeho slova mě velmi uvedla do rozpaků. Na jedné straně jsem byla v jeho moci, na druhé mi mysl připomínala můj vysoký původ. Moje zdrženlivost, kterou si snad vykládal jako povolnost, ho učinila ještě smělějším. Začal mě navštěvovat stále častěji a v mém pokoji zůstával až dlouho do noci. Tušila jsem, že se v něm prudká vášeň rozhoří naplno — a přesně to se také stalo.
Jednoho večera, kdy se domníval, že jsem vůči jeho lásce zvlášť nakloněná, začal na mě naléhat, abych splnila jeho přání. Prosby doprovázel nejžhavějšími objetími a ujišťováním, že žije jen pro mě a že všechno připravuje pro mé štěstí. Od chvíle, kdy jsem s ním žila, to byl pro mě nejnebezpečnější okamžik, neboť v jeho nynější podobě jsem k němu žádnou lásku cítit nemohla. Nepovažovala jsem za moudré odporovat mu přímo, a tak jsem si vymínila odklad, po němž jsem mu dala naději, že se s ním spojím. S tím se prozatím spokojil, zůstal ke mně ochotný jako dřív a v důvěrných chvílích mi vyprávěl své osudy i neštěstí. Vždy končil tím, že doufal, jak se dříve či později dočká mého vlastnictví. A právě ten okamžik musel jednou přijít. Tři roky už uplynuly od doby, kdy jsem Rýbrcoulovi slíbila, že se stanu jeho. Přesto mě během té doby nenutil, abych jeho přání splnila a uzavřela s ním slavný sňatek. Ale zůstane-li vše ještě déle v tomto stavu, budu se muset jeho vůli nakonec poddat.“
„Mnozí urození a stateční rytíři,“ pokračovala Papilena, „kteří se doslechli o mém pobytu na tomto hradě, se pokusili proniknout až sem, aby mě vysvobodili a jako odměnu získali mou ruku. Všichni však dopadli nešťastně a byli proměněni v ryby v tomto jezeře.“ Když Papilena Rudolfovi dovyprávěla Rýbrcoulovy osudy, ponechala na jeho úvaze, co podnikne pro vlastní dobro i pro její vysvobození. Dodala, že je velmi možné, že se v kouzelné jeskyni zdržují i jeho dva kmotři, kteří až dosud řídili jeho život k postupnému osvobození Rýbrcoula. „Kdybys se tedy k nim vydal,“ pravila, „mohl bys od nich snad získat pomoc. Chce to však mimořádnou odvahu a rozhodnost.“ Rudolf odpověděl, že se tam jistě zdržují, protože ho kvůli Rýbrcoulovi přijali do své ochrany a uvedli ho až do tohoto hradu. Papilena mu popřála štěstí a zavedla ho ke skrytým dveřím, jimiž Rýbrcoul sestupoval do kouzelné jeskyně. Rudolf odsunul obložení, otevřel dveře a za nimi nalezl viset hořící lampu.
Vzav lampu sestoupil po schodišti dolů. Tři železné dveře, které mu stály v cestě, snadno otevřel a po několika chodbách vstoupil do dílny kouzelníků. Jakmile ho spatřili, vykřikli, že je všechna jejich práce zničena, protože do jejich sídel vstoupil nezasvěcený člověk. Všichni se na vyděšeného Rudolfa vrhli a křičeli, že musí zemřít. Náhle se však zarazili, ostře si ho prohlédli a podivně se na sebe zadívali. To Rudolfovi vlilo trochu odvahy. Rozhlížel se mezi nimi, zda nespatří své kmotry, ale nikdo z přítomných mu známý nebyl. Teprve když se otevřely zadní dveře a vstoupili dva mimořádně vysocí muži s pochodněmi, poznal v jednom z nich svého kmotra. Jeho přítomnost ho nesmírně posílila. Kouzelníci se zatím s oběma nově příchozími chvíli radili. Potom k Rudolfovi přistoupili a řekli mu, že jen světlu této zázračné lampy vděčí za to, že ho neroztrhali na kusy. Vzali ho za ruku, uvedli doprostřed shromáždění a obřadně kolem něj vykonali své obvyklé kouzelnické ceremonie. Potom všichni ustoupili a před Rudolfem zůstal stát jen jeho kmotr.
„Dopustil ses neodpustitelné smělosti,“ pravil mu, „že ses odvážil vstoupit do našich podzemních obydlí jako člověk, který nepatří k našemu společenství. Svou přítomností jsi zničil naše dílo, které sotva bude možné obnovit za třicet let. Nepustíme tě však, dokud se nezavážeš, že nám tuto škodu vynahradíš protislužbou. Sedm mil odtud má své sídlo čarodějnice Medulina, naše zapřisáhlá nepřítelkyně. Tu nám musíš přivést, mrtvou nebo živou, a pak můžeš počítat s naší pomocí ve svých vlastních záležitostech, kvůli nimž jsi sem vlastně sestoupil.“ Jméno Medulina projelo Rudolfovými útrobami jako hrom. Z Papilenina vyprávění věděl, jaké zlé skutky ta čarodějnice napáchala, a nyní navíc slyšel, že i tito kouzelníci s ní vedou zuřivý boj. Kmotr ho však uklidnil: úkol se sice zdá nemožný, ale oni ho vyzbrojí tak, aby proti nepříteli mohl vytáhnout beze strachu. Bude-li mít odvahu, nemůže se mu nic stát. Na zdaru tohoto činu závisí celé jeho štěstí, neboť teprve potom získá příležitost vyrvat Rýbrcoulovi tři zlatá pera z hlavy — a právě kvůli tomu podnikl tak dalekou a nebezpečnou cestu. Dokud však Medulina nebude vydána v jejich moc, nesmí se k Rýbrcoulovi v této věci ani přiblížit, protože pouhý dotek jeho těla by mu přinesl okamžitou smrt.
Tato řeč vlila Rudolfovi novou vytrvalost. Rozhodl se, že proti Medulině vytáhne, ať už se stane cokoli, jen je poprosil, aby ho na tak nebezpečný boj také náležitě vyzbrojili. Odpověděli mu, že nejlepší zbraní je srdnatost a rychlé, činné jednání. Není času nazbyt, protože všechno musí být vykonáno dřív, než se Rýbrcoul vrátí na svůj hrad. Přesto mu chtěli dát i viditelné ochranné prostředky. Uzavřeli kolem něho kruh, pronesli nad ním formuli pevnosti a pomazali ho svými zázračnými pryskyřicemi. Potom mu nasadili vysokou černou čapku, přes záda zavěsili zlatozeleného hada, přepásali ho pásem ze slonoviny, dali mu zářící meč a kouzelný náhrdelník. Takto vyzbrojeného ho doprovodili až na hranici Medulininých končin. Tam se Rudolfův kmotr naposledy zastavil a poučil ho, aby se držel pěšiny, nenechal se ničím zastrašit, neustupoval ani před ohněm, vodou, strašidly či nestvůrami a postupoval stále vpřed, dokud se mu nezjeví lev neobyčejné velikosti a hrozivosti. Pak zmizel a Rudolf zůstal sám.
Krátce nato sestoupil Rudolf úzkým údolím k otvoru ve skalní sluji. Všude kolem se ukazovaly odporné zvířecí postavy neobyčejného druhu, jako by se chystaly na vetřelce zaútočit. Dvouhlavý lev rozevíral čelisti, rohatý zajíc poskakoval po skále, vzduchem prolétali ohniví draci a vedle nich se plazil dlouhý pokřivený had. Rudolfovi se zdálo, že by to vystrašilo i nejstatečnějšího člověka. Přesto pozvedl třikrát svůj meč a sestoupil do jeskyně. Po několika desítkách kroků spatřil velikou sovu sedící na skalním výčnělku; její oči byly větší než slepičí vejce a strašlivě blýskaly. Napadlo ho, že bude dobře ji zabít a její zářící oči použít jako světlo. Jedním úderem jí sťal hlavu, vyňal oči a nesl je před sebou jako lucerny. Radost z toho mu však netrvala dlouho.
O kus dál pocítil v útrobách skály vedro podobné slunečnímu žáru. Kolem něj se míhala létající obludná stvoření a po zemi lezly odporné lidsko-zvířecí zrůdy. Světla už nebylo třeba, vše kolem bylo osvětleno — ale jen tak, aby to působilo tím děsivěji. Na dně sluje plál obrovský oheň a z jeho plamenů se vynořovala další nestvůrná stvoření. Cesta vedla přímo tímto ohněm. Rudolf se chvěl, ale nezapomněl na rady svého kmotra a vstoupil do plamenů. Cítil, jak kolem něho šlehají, šaty jako by mu hořely a vlasy se mu opalovaly, ale zůstal neporušen. Sotva však vyšel z ohně, zastoupila mu cestu další překážka — dravý proud vody. Chvíli váhal, zda se má skrze něj brodit. Za sebou už však nemohl ustoupit, a tak se statečně vrhl kupředu. Voda ho nesmetla. Dostal se přes ni a vstoupil do zakletého zahradního prostoru, kde na něj dotírala další strašlivá zvířata. Taseným mečem si razil cestu dál a hlasitě přitom zvolal, že přichází bojovat s Medulinou a vysvobodit všechny lidi, kteří byli její mocí proměněni v nestvůry. Teprve tehdy mu obludy začaly ustupovat z cesty.
Nakonec stanul u vchodu do další skalní jeskyně, z níž stoupal hustý dým. Sestoupil do ní a brzy se ocitl v naprosté tmě. Musel tápat kolem sebe, až před sebou rozeznal velikou bránu. Po obou stranách stáli dva horští pacholci a před prahem ležel obrovský lev. Jakmile se Rudolf přiblížil, lev zaryčel tak strašlivě, že se skála kolem otřásla. Strážci ho varovali, že toho lva musí nejdřív přemoci, jinak se odsud nikdy nedostane živý. Rudolf však bez váhání tasil meč a jedním mocným úderem bestii setnul hlavu. Pacholci vyskočili radostí, poblahopřáli mu k vítězství a ukázali mu palác, který dosud zůstával jeho očím skryt. Pověděli mu také, že pod jednou z mramorových desek leží zakletý Buzifanfalus, někdejší pán tohoto sídla, dobrý a pohostinný muž, kterého Medulina dala pohřbít zaživa, zatímco jeho hosty proměnila v odporné obludy. Z lvího jazyka vyřízli kus a vysvětlili Rudolfovi, že krev z něho dokáže otevřít každý zámek či závoru, je-li jí potřena. Rudolf tedy potřel náhrobní kámen, pacholci pronesli odčarovací formuli a po chvíli se kámen zvedl. Buzifanfalus vyšel ze své hrobky jako člověk procitající z hlubokého spánku a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
Když mu strážci vyložili celý neobyčejný děj, srdečně Rudolfovi poděkoval a slíbil, že se z vděčnosti přičiní o vše, co bude třeba k polapení Meduliny. Pak všichni společně došli do nádherného sálu, vystrojeného jako k velké hostině. Stály tu stoly plné nejvybranějších jídel a nápojů, ale nikde ani jediný host. Buzifanfalus Rudolfovi vysvětlil, že to bývala slavná večerní hostina, památka jeho pohostinnosti, kterou Medulina ze závisti zničila a všechny účastníky uvrhla do potupné podoby. Vstoupil tedy doprostřed sálu, načrtl kruh a spustil protikouzlo. Brzy začaly do sálu přicházet zvířecí postavy — lvi, medvědi, pantery, tygři, leopardi, koně, voli, osli, psi i kočky. Rudolf jen užasle hleděl, kam to celé směřuje. Když už žádné další zvíře nepřicházelo, Buzifanfalus sundal z nástěnných svícnů zapálené svíce, podal je Rudolfovi a hornickým pacholkům, vysypal na plamen z malé krabičky zvláštní prášek a vtom zazářil oslnivý blesk. Když jeho světlo pohaslo, zvířata byla proměněna zpět v lidské hosty obojího pohlaví. Všichni zářili slavnostním oděvem, radovali se ze získané lidské podoby a děkovali Buzifanfalovi. Ten však ukázal na Rudolfa a pravil, že zásluha náleží tomuto statečnému mládenci. Přítomní ho tedy obklopili, vychvalovali jeho čin a Buzifanfalus na znamení radosti mávl holí, takže se sálem rozezněla nádherná hudba. Někteří hosté začali tančit, jiní usedli ke stolu a další se procházeli a vedli živé rozhovory.
Rudolf se mezi nimi zprvu pohyboval s pocitem, že snad všechno, co vidí, je jen klam jeho smyslů. Jeden z hostů ho však dovedl ke stolu a dal mu okusit z jídel. Teprve tehdy se přesvědčil, že vše kolem něj je skutečné. Uprostřed veselí se náhle ozval výbuch hlasitého smíchu a tleskání. Všichni běželi ke vchodu do sálu. Medulina, přilákaná hudbou a lomozem hostů, spěchala dovnitř, aby zjistila, co se tu děje. Přítomní se jí posmívali, protože přišla pozdě a její kouzla už ztratila moc. Objevila se v celé své hrozivé velikosti a žádala, aby jí bylo vysvětleno, kdo se opovážil zrušit její zakletí. Když spatřila Rudolfa, zasyčela, že právě on je ten troufalec, který na ni chce dělat rytíře, a že ho čeká její nejkrutější pomsta. Hrozila mu, že musí buď ihned opustit její hrad, nebo se stát cílem její zuřivosti. Medulina křičela a běsnila, zatímco přítomní se smáli ještě víc. Rozzuřeně zvedla hůl a začala zaklínat — ale nic se nestalo. Její moc byla zlomena. V zoufalé zuřivosti skřípala zuby, pěnila, trhala si vlasy a dupala do podlahy. Tu zvolal Buzifanfalus na horské pacholky, aby tu čarodějnici sevřeli, svázali a vydali Rudolfovi do moci. Rozkaz byl ihned splněn.
Poté se Buzifanfalus obrátil ke svým hostům a řekl, že ho mrzí, kolik pro ně kvůli němu muselo zla vzejít, ale že trest původkyně všeho neštěstí, která nyní leží spoutaná u jejich nohou, jim má být zadostiučiněním. Dodal, že Medulina bude odevzdána Rýbrcoulovi, jehož také těžce urazila. Všichni přítomní pak ochotně souhlasili, že budou Rudolfa i Buzifanfala v průvodu doprovázet na Riesenburg, aby byli svědky triumfu spravedlivé věci. Průvod se dal do pohybu. V čele šli sluhové s pochodněmi, za nimi hudebníci, potom čtyři horní pacholci nesoucí nosítka s pevně připoutanou Medulinou, za nimi kráčeli Buzifanfalus s Rudolfem a nakonec průvod rytířů a dam. U hradní brány, kde dříve ležel lev, rozsekal Buzifanfalus mrtvé tělo šelmě na kusy, dal je svrhnout do hrobky a otvor opět zakryl kamenem. Pak pokračovali dál kolem skalní jeskyně do zahrady, která teď, zbavená zakletých přeludů, vypadala jako ráj. Odtud dorazil průvod po překonání pustiny do Krkonoš.
Právě tehdy se k vlastnímu hradu vracel i Rýbrcoul se svým papouškem. Zpozoroval v sousedním údolí průvod mířící k jeho sídlu, a tak si pospíšil na zarostlý pahorek, odkud mohl příchozí nepozorovaně sledovat. Když zahlédl Medulinu v tak ubohém stavu, užasl, ale hned se domníval, že jde o další její lest a že se ho někdo snaží připravit o hrad. Sestoupil proto z pahorku, kradl se podél křovin po straně cesty a s největší hrůzou viděl, jak celý průvod vchází hradní branou. V domnění, že Medulina využila jeho nepřítomnosti a unesla princeznu Papilenu, propadl zoufalství. Byl přesvědčen, že čarodějnice zvítězila i nad kouzelníky. Nevěděl, co mu ještě zbývá, než bloudit pustinou a oplakávat své neštěstí. Pokusil se dostat k tajnému vstupu do kouzelné jeskyně, ale byť našel dveře otevřené, neodvážil se sestoupit. Do hradu se bál vstoupit i přes most, neboť všude očekával léčky své mocné nepřítelkyně. Nakonec si řekl, že nejbezpečnější bude přečkat noc pod stromem. Usadil se tedy pod dubem a marně čekal na spánek. Místo odpočinku stále zíral k hradu a chmurně si povídal s papouškem. Když pak spatřil všechna okna jasně osvětlená a uslyšel z hradu hudbu, nabyl jistoty, že Medulina na jeho úkor pořádá veřejné radovánky. Zoufale vyskočil s úmyslem vrhnout se proti nepřítelkyni, ale ochromilo ho vyčerpání; klesl k zemi a teprve za svítání se znovu zvedl. Pak odešel do blízké skalní jeskyně, kde si usmyslel dožít svůj život v skrytosti.
Zatímco se tedy Rýbrcoul v hlubokém žalu skrýval, užívali si Rudolf, Buzifanfalus i jejich druhové na Riesenburgu všech radostí, jakých je lidský život schopen. Medulina byla spoutána a zavřena do temné komory. Naopak v horních sálech hradu se rozhořela slavnost. Rudolf a Buzifanfalus, oba v obřadním oděvu kouzelníků, se dostavili k princezně Papileně a zvali ji k hostině. Ta se lekla tak nečekané a podivuhodné návštěvy a zpočátku se vymlouvala na nevolnost, protože si představovala spíš rej čarodějnic než vznešený ples. Když však hosté na jejím příchodu naléhali, dala se nakonec přemluvit a vstoupila do nádherně osvětleného sálu, který byl plný zářivě oděné společnosti. Všichni obdivovali krásu paní z Riesenburgu, tlačili se kolem ní a předháněli se v úctě. Princezna, okouzlená příjemností všeho, co ji obklopovalo, brzy odložila počáteční zdrženlivost, bavila se s mladými a pohlednými rytíři a účastnila se hostiny, tance i rozhovorů až do rána.
Kolem poledne druhého dne dal Buzifanfalus všechny znovu svolat do sálu a oznámil, že nadešel okamžik, kdy musí být Medulina za své zločiny potrestána a Rýbrcoul osvobozen od svých kouzelných pout. Vynesli tedy svázanou čarodějnici do sálu, kde kouzelníci utvořili uprostřed kruh a Buzifanfalus jako jejich představený začal se zaklínáním. Medulina, která dosud vypadala jako v mdlobách, náhle vyskočila a žalostně zvolala, že je opravdu v jejich moci a že se jejich vůli nemůže bránit; prosila jen o jediné — aby ji zcela nevyvrhli z lidské společnosti. Buzifanfalus jí odpověděl, že jejich věcí není mstít se nad míru, a proto jí sice navždy odejme škodlivou kouzelnou moc, ale místo horšího trestu ji vypoví do Černého lesa ke starému ženskému mlýnu u Fabiana, kde bude povinna prokazovat lidem dobré služby. Sotva ta slova dořekl, rozprostřela se po sále hustá tma. Když se znovu rozjasnilo, spatřili přítomní Medulinu proměněnou v pradávnou sešlou babu: vrásčitá tvář, zapadlé oči, bezzubá ústa, zkroucené tělo, v pravici berlu a na levé paži košík. Chraplavým hlasem se s nimi rozloučila, prosila za odpuštění a byla dvěma kouzelníky odvedena podzemní chodbou pryč k místu svého vyhnanství.
Po Medulinině odchodu se všichni vrátili do hradu. Buzifanfalus tehdy Rudolfovi řekl, že čarodějnice už je zbavena moci škodit, a že nyní leží na něm, aby vyhledal Rýbrcoula a přivedl ho sem. Zároveň je to prý nejlepší příležitost, aby mu vyrval tři zlatá pera z hlavy a vyptal se ho, jak navrátit ztracenou moc léčivému stromu a zázračné studni. Jako průvodce se mu ukáže had, který ho hned za mostem dovede až k místu, kde Rýbrcoul pobývá. Rudolf tedy bez prodlení vyrazil. Skutečně našel hada, který se plazil před ním, a po hodině cesty stanul před spícím Rýbrcoulem ve skalní jeskyni, s papouškem sedícím na paži. Bázlivě se přiblížil, rozechvělou rukou uchopil jedno zlaté pero, vytrhl je a rychle uskočil stranou. Rýbrcoul, napůl ještě ve snách, pokáral papouška, jako by ho kloval, a znovu usnul. Rudolf přistoupil podruhé a stejným způsobem se zmocnil i druhého pera. Když pak přikročil potřetí, bylo vytržení už příliš bolestivé. Rýbrcoul vyskočil, sáhl po papouškovi — a k svému největšímu úžasu uviděl před sebou Rudolfa se třemi zlatými pery v ruce.
Rozhněvaně se ho ptal, kdo je a jak se mohl opovážit vztáhnout ruku na pána Krkonoš, v jehož moci je život i smrt všech, kdo se ho dotknou. Rudolf však odvážně odpověděl, že dobře ví, kdo před ním stojí, a že ví i to, že Rýbrcoul svou moc nikdy nezneužívá. Přiznal, že vytrhnout mu pera bez dovolení je čin smělý, ale stal se k dobrému cíli. Připomněl mu princeznu Papilenu, kterou tak vroucně miluje, a vysvětlil, že právě Medulina byla příčinou jeho neštěstí. Tato zlá čarodějnice byla prý jeho přičiněním přemožena a zbavena schopnosti škodit, a proto už zaniklo i zakletí, jež Rýbrcoula poutalo. Nyní tedy nadešla chvíle, kdy může dojít svého štěstí. Rudolf ho vyzval, aby šel s ním do hradu, kde na něj čekají kouzelníci z jeskyně pod hradem i oba jeho kmotři, aby ho s Papilenou slavnostně oddali.
Dříve než se tak stane, žádal Rudolf na oplátku radu ve svých vlastních záležitostech: jak navrátit v pražské královské zahradě zeleň a plodnost léčivému stromu, který Rýbrcoul uschval, a jak obnovit zázračnou studnu v sousedním království. Tyto zprávy Rýbrcoula naplnily nadšením. Vyhlídka na vysvobození mu rozjasnila tvář a k Rudolfovi se začal chovat přátelsky a vlídně. Přesto se ještě obával, zda nejde o lest, a trval na tom, že nechce žádnou vynucenou lásku, nýbrž dobrovolnou protináklonnost. Rudolf ho ale ujistil, že v jeho slovech není klam. Když spolu pak dorazili k mostu, zachvěl se Rýbrcoul při pohledu na svůj hrad obavou z dalších nástrah. Rudolf ho znovu uklidnil a dovedl přes most. U brány byli oba uvítáni zástupem lidí, v jehož čele stál Buzifanfalus. Ten podal Rýbrcoulovi ruku a v doprovodu všech přítomných ho zavedl rovnou k Papileně. Obrátil se k ní a připomněl jí, že Rýbrcoul už dlouho usiluje o její lásku, že mu kdysi dala slovo a že všichni přítomní považují toto spojení za spravedlivé a žádoucí.
Princezna byla uvedena do velikých rozpaků. Původně totiž chápala svůj slib jen jako odklad, který jí měl pomoci získat čas do příznivějšího obratu. Navíc si mezitím oblíbila jednoho mladého rytíře, jenž se objevil na plese, který Buzifanfalus na Riesenburgu uspořádal. Získal její srdce natolik, že pomýšlela, jak si ho tajně povolat do komnaty, vyznat mu svou lásku a uprchnout s ním z hradu. Buzifanfalus ji však právě v této chvíli překvapil a vážně jí domluvil, že je povinna dostát danému slovu a provdat se za Rýbrcoula, když k tomu nastala pravá chvíle. Jeho důvody ji po několika námitkách přiměly k ústupu. „Nemůže-li to být jinak,“ řekla se smutnou tváří, „pak se podrobuji svému osudu. Rýbrcoul si zasluhuje úctu a já se vynasnažím naučit se ho milovat. Jako svému zachránci, dobrodinci a příteli mu dlužím vděčnost. Stane se tedy mým manželem.“
Vtom Buzifanfalus položil Rýbrcoulovu a Papileninu ruku do sebe a pravil: „Buďte tedy spojeni manželským svazkem. Nic vás už nesmí rozdělit. Žijte v jednotě, milujte se a buďte šťastni.“ Celé shromáždění propuklo v radostné výkřiky a přání všeho dobra novému páru. Poté přešli do jídelního sálu k svatební hostině, jejíž nádheru by bylo zbytečné popisovat do detailu: hojnost nejvzácnějších pokrmů, vynikající nápoje, hudebníci, vybrané stolní náčiní, slavnostní oděv hostů i živé rozpravy. Když bylo po jídle, připomněl Rudolf Rýbrcoulovi jeho slib, že mu poradí v záležitostech, které mu ještě zbývá vykonat. Rýbrcoul ho odvedl stranou a vysvětlil mu, že v královské zahradě v Praze musí kopat tři lokte na východ a stejně tak na západ od léčivého stromu. V malé hloubce tam najde dvě schránky se škodlivými látkami, které strom vysušují; jakmile je vyjme, strom se okamžitě zazelená, rozkvete a opět ponese plody. Zázračná studna se znovu naplní léčivou vodou, jestliže Rudolf nasype do její nádrže třikrát odměřené množství prášku, který mu Rýbrcoul předal.
Rudolf mu za toto odhalení srdečně poděkoval, ale ptal se ještě dál: jak lze pomoci nemocné dívce vydávané za královskou dceru a jak lze osvobodit ducha, který ho kdysi přenesl přes řeku. Rýbrcoul mu řekl, že u červeného lomu stojí malá chýše, v níž bydlí houbař; od něho musí koupit malé zrcadlo zavěšené nad oknem. Ať už si houbař řekne jakoukoli cenu, Rudolf se prý nemá ohlížet a zrcátko získat. Pak má dojít k řece, u níž se s duchem setkal, zavolat nahlas: „Bagdane!“ — a jakmile se zjeví, podržet mu zrcadlo před očima, aby v něm spatřil sám sebe. Tím bude zbaven zakletí a vzdá se svého nároku na princeznu. Poté od něj má Rudolf žádat jeho schránu; jakmile ji dostane, má zvolat: „Sláva Buzifanfalovi!“ — a před ním se objeví krásný mladý rytíř. S tímto rytířem pak má jít k nemocné princezně, kde se znovu všichni setkají. Rudolf, kterému se při výhledu na brzký návrat neustále připomínala i vlastní manželka, se už nemohl dočkat, až dokončí poslední úkoly a opět ji spatří. Rozloučil se tedy s novomanželi i se shromážděnými kouzelníky a z hory spěchal směrem k Praze.
Třetího dne dorazil do Prahy a dal se okamžitě ohlásit u dvora jako posel vracející se z Krkonoš se zprávou, jak lze uschlý léčivý strom znovu přivést k životu. Král si ho v radosti zavolal a ptal se, jakou odměnu za tak důležitou službu žádá. Rudolf odpověděl, že nejprve musí být splněna jedna nezbytná podmínka: pět tisíc ozbrojených mužů musí být po dva měsíce připraveno k jeho službě, kdykoli o ně požádá. Král slíbil, že by pro záchranu stromu obětoval i polovinu svého království. Druhého dne Rudolf navenek dal připravit mnoho obřadných opatření, jako by k provedení zázraku byla nutná veliká slavnost, ale v noci se tajně vypravil do zahrady a učinil vše, co mu Rýbrcoul přikázal. Za časného rána předstoupil zahradník před krále se zprávou, že léčivý strom už zase stojí zelený a obalený listím. Král byl uchvácen, propadl bezmezné radosti a dal uspořádat slavnosti, hostiny, plesy, osvětlení města i veřejné zábavy. Rudolfa všichni oslavovali a každý se pokládal za šťastného, kdo se mu mohl aspoň přiblížit. Mnozí velmoži ho zvali do svých paláců a zámků, ale on všechny pocty odmítl, protože ho čekala ještě další cesta.
Po několika týdnech dospěl do sousedního království, které kdysi proslavila zázračná studna, nyní vyschlá Rýbrcoulovým zásahem. Vydal se rovnou do hlavního města a předstoupil před krále se vzkazem od Rýbrcoula: chce-li panovník, aby se studna znovu naplnila a uzdravovala nemocné jako dřív, musí být také zde na první vyzvání po dva měsíce připraveno pět tisíc jezdců. Král bez váhání souhlasil a přislíbil Rudolfovi i bohatou odměnu. Hned nato se v nádherném průvodu vydali k nádrži studny. Rudolf vzal zázračný prášek, který dostal od Rýbrcoula, a třikrát odměřené množství vysypal do cisterny. Voda léčivé síly okamžitě přitekla podzemními kanály a v krátké době znovu naplnila prázdnou studnu. Aby se všichni přesvědčili o její moci, dal král nemocným hned podat vodu k pití. Sotva se napili, byli na místě uzdraveni. Král nadšeně zvolal, že jeho zemi se vrací zlatý věk, a znovu se ptal, čím má tak velikou službu odměnit. Rudolf však odpověděl, že mu postačí splnění toho, co si přeje Rýbrcoul, neboť důležité záležitosti mu nedovolují déle prodlévat. Už druhého dne se s dvorem rozloučil a vydal se na cestu k červenému lomu.
Rudolfova cesta trvala znovu půl měsíce, až dorazil do skalnatého pohoří, kde se lámal červený kámen. U jeho úpatí potkal myslivce, od něhož se dozvěděl, kde má hledat chýši houbaře, který vlastnil malé zrcátko, o němž mu vyprávěl Rýbrcoul. Ubohá chatrč, v níž ten muž přebýval, mu padla do oka brzy. Našel ho právě u jídla: před sebou měl misku neomaštěných krup s houbami. „Dobrý den, sousede,“ pozdravil Rudolf při vstupu do světnice. „Z vaší nuzné stravy vidím, že se vám zrovna nedaří nejlépe. Rád bych vám podle svých možností trochu pomohl, protože mi vždy působí radost, mohu-li přispět člověku v nouzi.“ Přitom pohlédl na malé zrcátko a pokračoval: „Co je to tam za věc? Zdá se, že vám nebude mnoho platná. Rád bych ji koupil. Co za ni žádáte?“ — „To zrcátko dám pryč jedině pod tou podmínkou,“ odpověděl houbař, „že se zavážeš přivést mi zpět ztracenou dceru, ať už ten, kdo se v něm spatří, bude kdokoli.“
„Slibuji, že splním, oč žádáte,“ odpověděl Rudolf. Sejmul zrcátko ze zdi, zavěsil si je na hruď, zanechal houbaři dar a rozloučil se s ním. Potom přišel do hor, kde v pustotě bloudil duch, jenž ho kdysi přenesl přes řeku a prosil ho, aby u Rýbrcoula vyzvěděl, jak může být vysvobozen. Rudolf vystoupil na blízký vrch, vytáhl tři zlatá pera z Rýbrcoulovy hlavy a třikrát hlasitě zavolal: „Bagdane!“ Sotva dozvuk umlkl, stanul duch před ním a ptal se, zda přináší dobrou zprávu o jeho vysvobození. „Zde, Bagdane,“ řekl Rudolf, „nesu ti zrcadlo, v němž se máš spatřit.“ Duch mu je dychtivě vytrhl z rukou, podíval se do něj a vykřikl: „Co to vidím? Moje matka proměněná v kajícnici?“ Pak obrátil prosbu k Rudolfovi: „Mladíku, jehož pokládám za svého zachránce a ochránce, dopomoz mi k osvobození, neboť vím, že je v tvé moci.“ Rudolf však nejprve požadoval, aby se slavnostně zřekl princezny Papileny, kterou si Rýbrcoul vyvolil za manželku. Bagdana tato podmínka zasáhla, ale když poznal, že jinou cestou svobody nedojde, vzdal se své bývalé milované přísahou.
Potom Rudolf žádal, aby mu Bagdan vydal svou slupku. Jakmile ji dostal, pozvedl ji vzhůru a zvolal: „Mocí Buzifanfalovou buď svého zakletí zbaven!“ Sotva ta slova dozněla, stanul před Rudolfem místo ducha mladý rytíř nejkrásnější postavy. Ta náhlá proměna Rudolfa nesmírně překvapila. Dokonce pocítil pokušení litovat princeznu, že byla nucena dát přednost ošklivému trpaslíku Rýbrcoulovi před tak půvabným rytířem. Svůj údiv však před Bagdanem skryl a pravil: „Vidíš, příteli, z toho, co se s tebou stalo, jak mocný je Rýbrcoul, třebaže se navenek ukazuje v pohrdané podobě. Musíš si ho získat jako přítele. Je jeho vůlí, abychom nyní společně táhli k nemocné dívce, kterou pokládají za královskou dceru, a tam vyčkali dalšího obratu věcí.“ Bagdanovi, který o příběhu nemocné dobře věděl, ten rozkaz nebyl po chuti, přesto se neodvážil mu odporovat. Vydal se tedy s Rudolfem na určené místo.
Sotva se Rudolf objevil u brány královského sídelního města, kde pobývala nemocná dívka, byl ihned poznán jako ten, kdo se před časem vydal za Rýbrcoulem, aby od něj vyzvěděl prostředky k uzdravení. Odvedli ho do královského paláce, aby podal zprávu o své výpravě. Všichni užasli, když od něho uslyšeli, že nemocná není pravou královou dcerou, nýbrž že skutečná princezna se nachází v moci Rýbrcoula a byla nucena podat ruku tomuto podivnému bytí. Král okamžitě nařídil převézt nemocnou do obyčejného domu a v celém království vyhlásit všeobecný smutek nad neštěstím, které stihlo královskou rodinu. Všechny stavy lidu upadly do nejhlubšího zármutku a ze všech stran bylo slyšet jen naříkání nad krutým osudem. Zatímco se však Rudolf z Riesenburgu vydal do Prahy a na další místa, kam ho volal jeho úděl, uspořádal Buzifanfalus se svým druhem odjezd Rýbrcoula a jeho choti do sídelního města jejího královského otce.
Když bylo vše připraveno, svolal vůdce kouzelníků všechny přítomné na hradě, představil jim prince v královském oděvu jako budoucího vládce a oznámil jejich cestu do jmenovaného sídelního města. Pak opustili Riesenburg, který od té chvíle zůstal prázdný. Jakmile průvod dorazil k mostu, nastal mezi rybami v jezeře neobyčejný rozruch. Všechny vypluly k hladině, zmítaly se sem a tam s hrozným šumem a řádily děsivým způsobem. Současně se most otřásal prudkými nárazy ze všech stran, jako by se měl každým okamžikem zřítit. Rýbrcoulův doprovod se polekal, aby nebyl svržen do jezera, ale Buzifanfalus všechny uklidnil a vysvětlil, že toto bouření ryb není ničím jiným než projevem radosti z blížícího se okamžiku jejich osvobození. Po zbytek cesty se nepřihodilo nic zvláštního. Teprve když Rýbrcoul s chotí dorazili do královského sídelního města, zmocnila se jich úzkost při pohledu na všeobecný smutek, který navenek vypadal jako znamení úmrtí některého z princezniných rodičů.
Jakmile však poznali pravou příčinu tohoto zármutku, novomanželé se znovu uklidnili a spěchali představit se králi a královně. Buzifanfalus vzal Rýbrcoula i jeho choť za ruku, uvedl je přímo ke králi a pronesl: „Mocný králi, přirozená láska rodičů k dětem je vede k tomu, aby činili co nejpevnější opatření pro jejich budoucí štěstí. Zde ti vracím ztracenou dceru, která pokládá za nejvyšší pozemské dobro, že může podat ruku Rýbrcoulovi. Učinila tak ze své svobodné vůle a může to sama potvrdit.“ Všichni přítomní byli silou citu hluboce dojati. Rýbrcoul a Papilena padli rodičům k nohám a prosili je, aby jim odpustili, že ke svému spojení nevyžádali předem jejich souhlas. Buzifanfalus pokračoval, aby krále zcela uchlácholil: „Hle, tvá dcera a tvůj zeť před tebou klečí a prosí tě o odpuštění, že poslechli hlas svého srdce.“
„A právě tento cit je přivedl ke spojení, které je oběma stejně důstojné,“ pokračoval dále. „Nejkrásnější, nejvlídnější a nejpůvabnější princezna se stala ženou nejstatečnějšího, nejlidštějšího a nejosvícenějšího knížete své doby. Zdá se, že sám osud tyto dvě osoby záměrně spojil, aby naplnil své dokonalé dílo.“ Poté promluvila i Papilena: „Nejdražší otče, silou té lásky, kterou rodiče od přírody chovají ke svým dětem, tě prosím spolu se svým manželem, abys naše spojení potvrdil svým souhlasem. Vstoupila jsem do něho ze své svobodné vůle a k našemu štěstí chybí už jen požehnání mých nejdražších rodičů. Rýbrcoul si svými vzácnými vlastnostmi zaslouží být přijat do královské rodiny. Dejte nám své svolení a naše štěstí bude dovršeno.“ Král, pohnut prosbou své dcery, zvedl ji i jejího muže ze země a řekl: „Je vám odpuštěno, že jste uzavřeli sňatek bez mého svolení. Tvá láska i skutečné zásluhy tvého manžela činí váš přečin omluvitelným. Žijte spokojeně a pokojně; k tomu vám dávám své otcovské požehnání.“
Buzifanfalus si však všiml, že ačkoli král a královna navenek proti novému zeti nic nenamítali, přece je jeho nevlídný zevnějšek v skrytu znepokojil. Aby rozptýlil jejich obavu, upozornil je na blízký výjev, který přinese uspokojení všem. „Rýbrcoul,“ řekl, „se až dosud ukazuje v pohrdané podobě, ale nadešel okamžik, kdy se brzy představí v plném lesku, který přísluší jeho urozenému původu a přednostem.“ Následujícího dne se tedy vše shromáždilo v chrámu k oslnivě slavnostnímu obřadu. Právě se mělo přikročit k tomu, aby byl sňatek Rýbrcoula a Papileny potvrzen slavnostním ceremoniálem, když vstoupil Bagdan a oslovil krále: „Milostivý vládce, radost dnešního dne nemůže být plná, dokud nedojdou svého cíle ještě jedni noví snoubenci, kteří si zaslouží tvé ochrany. Tvá domnělá dcera, má milovaná, jíž jsi kdysi prokazoval otcovskou lásku a dal ji vychovat podle jejího domnělého stavu, byla po příchodu Papileny bez své viny zavržena.“
„Celému shromáždění je známo,“ pokračoval Bagdan, „že byla podvržena zlým tahem mé matky, zatímco Papilena byla skrze působení Trevisona, nejvyššího Rýbrcoulova mistra v tajných vědách, určena jemu za choť. Má milovaná není dcerou obyčejného houbaře, jak se dosud mělo za to a jak to způsobilo Medulinino zmatení; pochází z chudého, avšak urozeného rodu Doretů. Právě od ní přicházím a byl jsem očitým svědkem její náhlé proměny i uzdravení v jednu z nejpůvabnějších krásek. Bez jejího vlastnictví nemohu být šťasten a jsem si jist i její opětovanou náklonností. Rozkaž tedy, milostivý králi, aby ji přivedli z obyčejného domu, kam byla odvezena, a abychom byli spojeni. Jaké věno jí daruješ, zůstává tvé štědrosti ponecháno, a naše vděčnost bude tvé dobrodiní všude velebně vychvalovat.“ Král odpověděl: „Dnešní den se může nazývat zcela šťastným jedině tehdy, budou-li splněna i vaše přání.“ Bagdan tedy přivedl svou nevěstu do chrámu a při pohledu na její krásu upadlo celé shromáždění v úžas. Ze všech stran zaznělo radostné volání, že toto manželství je požehnané, neboť spojuje dvě stejně vznešené osoby.
Král nato sestoupil z trůnu, vyšel oběma snoubencům vstříc a přijal je co nejpřátelštěji. Svatební obřad měl být vykonán pro Rýbrcoula i Bagdana zároveň. Jakmile podle krajového zvyku přistoupil k oběma párům a jako první vhodil posvátné kadidlo do kadidelnice, proměnil se náhle dosud nezakletí zbavený Rýbrcoul v rytíře takové krásy a vznešené postavy, že zastínil všechny junáky své doby. Všichni přítomní oněměli úžasem nad touto zázračnou změnou. Papilena, jíž se celá věc dotýkala nejvíce, byla tímto pohledem přímo uchvácena. „Rýbrcoulovo osvobození od Medulinina zakletí je nyní zcela dokonáno!“ zvolal vesele Trevison. „Od této chvíle se princ již nejmenuje Rýbrcoul, nýbrž Holdenkron. Bude povýšen k důstojnosti, kterou si svými zásluhami o blaho lidí plným právem vydobyl, a pod jeho vedením se opět navrátí šťastný věk.“ Papilena se obrátila k manželovi, něžně na něj pohlédla a prosila ho, aby už nikdy nevzpomínal na to, jak k němu dříve pod chladným záštím přistupovala, když byl ještě uzavřen ve své nevlídné slupce.
Princ své choti rád vyhověl a zároveň poděkoval králi za ochotu přijmout ho za zetě v době, kdy jeho vnější podoba slibovala tak málo výhod. Nakonec slavnostně prohlásil, že všechny své síly zaměří k tomu, aby se království stále více rozvíjelo a žilo v přátelském spojení se sousedními státy. Král mu odpověděl: „Tvé vědomosti, jimiž ses mnohostranně vyznamenal a které ke mně dolehly obecným hlasem, tě už dávno činily v mých očích vzácným a hodným přijetí do mé královské rodiny. Mých sil však s věkem znatelně ubylo. Potřebuji oporu ve vládě a má volba nemůže padnout šťastněji než právě na tebe. Od této chvíle jsi tedy spoluvládcem a předběžně určeným následníkem v tomto království, jemuž, jak předvídám, bude tvou péčí slouženo nejlépe. Převezmi správu obecných zemských záležitostí; od dnešního dne závisí vše na tvém vedení.“ Když král domluvil, obrátil se k přítomnému shromáždění, představil Holdenkrona v jeho nově nabyté nejvyšší důstojnosti a vybídl všechny k věrnosti a poslušnosti. Ze všech stran vzápětí zaznělo radostné volání: „Dlouho živ Holdenkron, náš nový král! Požehnaný buď nástup vlády nejlepšího, nejmilejšího vladaře!“
Za těchto projevů jásotu byl vykonán svatební obřad i vyhlášení krále. Poté se všichni odebrali z chrámu. Holdenkron vystoupil se svou chotí na triumfální vůz a slavnostně projel hlavními náměstími a ulicemi města. Lid se hrnul v zástupech a znovu a znovu zdravil nové vladaře s radostným nadšením. Když Holdenkron dorazil do královského paláce, dal si předvolat Rudolfa a řekl mu: „Příteli, dobře vím, jak mnoho ti dlužím za tak důležité služby. Řekni, čím mám odměnit tvou námahu?“ — „Postav mi k pomoci deset tisíc jezdců,“ odpověděl Rudolf. „Spolu s dvaceti tisíci, které mi už byly přislíbeny, vytvoří vojsko, s nímž oblehnu město, kde sídlí můj krutý tchán, a donutím jeho i celé měšťanstvo splnit můj požadavek. Ten zní, aby město bylo podřízeno mé svrchovanosti. Má výprava byla plná nebezpečí a spojená s nasazením života; pro obyčejné lidské síly by byla neproveditelná. Šťastné vykonání tak důležitého úkolu si snad zaslouží odměnu v podobě královské koruny.“ — „Tvé přání budiž splněno, nejlepší Rudolfe,“ řekl Holdenkron. „Deset tisíc jízdních bude stát na tvůj pokyn připraveno. Ujmi se nad nimi velení a buď ve svém podniku šťasten.“
Rudolf tedy vyslal posly k oběma králům, kteří mu dříve slíbili vojenskou pomoc, s žádostí, aby shromáždili ujednaný počet vojska a přitáhli ke hranicím onoho království. Když se tak stalo, vytáhl Rudolf s deseti tisíci, jež mu přidělil Holdenkron, k místu, kde stála cizí vojska, spojil se s nimi a táhl dále v síle třiceti tisíc mužů za nepřetržitého hlaholu válečné hudby přímo proti městu obývanému jeho tchánem. Když je oblehl, byl mile překvapen příjezdem Holdenkrona k vojsku; ten si přál být svědkem vítězství svého přítele. Oba se co nejsrdečněji spojili ve vzájemný slib pomoci a uzavřeli věčné přátelství. Obležení měšťané byli při pohledu na cizí vojsko, které sevřelo jejich město, naplněni nejhlubším zděšením. Žili tehdy se sousedními zeměmi v trvalém míru a byli si vědomi, že nikomu svým jednáním nedali záminku k nepřátelství.
Rudolfův tchán, tehdejší purkmistr města, vyslal podle usnesení městské rady do tábora poselstvo, aby se Holdenkrona dotázalo, co ho vedlo k nepřátelskému vpádu proti městu. Holdenkron jim odpověděl: „Vyřiďte svému purkmistrovi, že Rudolf, jeho zeť, dříve jím tak pohrdaný mlynářský tovaryš, se vrátil ze své výpravy do Krkonoš a přinesl tři zlatá pera z Rýbrcoulovy hlavy, která po něm byla žádána. Bylo známo, že tato kořist nemá malou moc: jejím prostřednictvím lze odhalit skryté poklady a učinit zemi šťastnou. Proto Holdenkron, někdejší Rýbrcoul, který nyní spolu s Rudolfem drží město v obležení, požaduje, aby byl jeho přítel a zároveň rytíř Rudolf za odměnu za své nebezpečné a nesmírně namáhavé služby povýšen ke královské důstojnosti nad městem a jeho krajem. Taková vláda,“ dodal, „je jediným prostředkem, jak ukončit dosavadní nesvornost mezi měšťany, nastolit dobrý pořádek a dovést město na vrchol blahobytu. Očekáváme tedy odpověď, zda občané chtějí zvolit Rudolfa svým králem, anebo tento blahodárný návrh odmítnou. V prvním případě uzavřeme s městem věčný svazek přátelství; v opačném je ode dneška vyhlášena válka.“
Měšťané čekali na návrat svého poselstva s velikou netrpělivostí. Když se dozvěděli, že jim má být vnucen jediný vládce, upadli — zvyklí na městskou samosprávu — do krajní tísně. Purkmistr však ve shromáždění městské rady pronesl řeč, v níž jasně vyložil výhody nové vládní formy. Ukázal, že Rudolf, jeho zeť a navrhovaný král, je držitelem tří zlatých per z Rýbrcoulovy hlavy, a že díky jejich moci může vyzvednout všechny skryté poklady a obohatit tak své poddané. Bude-li však návrh, aby byl přijat za krále, odmítnut, má Rudolf dost síly, aby si město podrobil a odporující tvrdě ztrestal. Tak postavil purkmistr věc před radu, která hlasovala a rozhodla, že Rudolf má být uznán za krále. Jakmile bylo toto usnesení oznámeno lidu a ten byl poučen o výhodách nové vlády, propukl v neomezenou radost a ze všech stran se ozývalo: „Ať žije Rudolf, náš král!“
Následujícího dne dorazilo do Holdenkronova ležení poselstvo města, aby oznámilo Rudolfovu volbu králem a v nádherném slavnostním voze si ho odvezlo. Vůdce poselstva nejprve Holdenkronovi poděkoval za jeho přátelské přičinění, jímž městu opatřil důstojného vládce, a prosil ho, aby s novým královstvím stále setrvával v dobrém porozumění a svou přítomností ozdobil nadcházející korunovační slavnost. Holdenkron je přijal s nejvyšší vlídností, slíbil, že zůstane dobrým přítelem a spojencem krále, a potom s celým průvodem vešel do Rudolfova stanu, aby mu oznámil jeho povýšení. Zde Holdenkron představil Rudolfa vyslancům jako jejich krále v celé výši jeho vznešených vlastností a vyzval je, aby takového vládce milovali a ctili. Poslové jménem všeho měšťanstva slíbili, že budou Rudolfovi jako svému nynějšímu králi věrní, poslušní a poddaní, a prosili ho, aby usedl do vozu, jel s nimi do města a přijal hold od svých poddaných. Holdenkron pak s Rudolfem vystoupili na slavnostní vůz a oba vjeli do města za doprovodu osobní stráže a nejpřednějších důstojníků svého vojska za dunění polní hudby.
Před branou přivítal nového krále nejuctivěji purkmistr a městská rada. Popřáli mu k nástupu vlády a na znamení nově nabyté svrchovanosti mu odevzdali klíče od města. „Přináším ti,“ řekl Rudolf svému tchánovi, „tři zlatá pera z Rýbrcoulovy hlavy, která jsi žádal, a doufám, že nyní už nebudeš nic namítat proti mně a mému někdejšímu nízkému stavu a potvrdíš mi svou dceru za manželku.“ Purkmistr při Rudolfově výčitce zrudl studem a na chvíli nebyl schopen slova. Nakonec v nejpokornější poloze prosil za odpuštění svého dřívějšího krutého jednání a omlouval se, že kdyby býval znal slavné vlastnosti svého zetě, byl by mu dovedl prokázat čest podle jeho skutečné důstojnosti. Rudolf mu rád odpustil, ale zároveň mu poručil, aby se postaral o vypátrání jeho rodičů a — jsou-li ještě naživu — aby je přivedl na jeho dvůr. Purkmistr slíbil, že Rudolfův rozkaz splní co nejpřesněji a jakmile skončí korunovační slavnost, podnikne k tomu sám potřebné kroky.
Kromě toho Rudolf svému tchánovi prokázal milost, že ho ponechal po zbytek života v hodnosti purkmistra, ale prohlásil zároveň, že s jeho smrtí má tento úřad navždy zaniknout. Za branou se pak seřadil průvod v oslnivé nádheře a za jásotu shromážděného lidu táhl hlavními náměstími a ulicemi města. Za ním následovaly cechy se svými prapory, městské stráže a přední měšťané na koních; všichni doprovodili krále k radnici, která se nyní proměnila v královský palác. Zde ho uvítal nově zřízený dvůr a pod doprovodem nejpřednějších měšťanek ho objaly tchyně i manželka. Tuto scénu setkání lze spíše vycítit než popsat. Purkmistrova dcera milovala svého muže i v jeho nízkém stavu nejněžnější láskou; jeho povýšení na krále ji muselo přivést na nejvyšší stupeň blaženosti. „Smím doufat,“ řekla dojatě, „že mě Rudolf král bude milovat stejně jako Rudolf mlynářský tovaryš?“ Rudolf svou choť znovu a znovu objímal a nejsvětěji ji ujišťoval, že jeho láska se s povýšením na krále stala jen ještě vroucnější. „Přináším ti účast na svém vznešeném stavu jako dar,“ řekl jí, „a je to spravedlivá odměna za tvou náklonnost, díky níž jsem kdysi přešel ze stavu obyčejného mlynářského pacholka do rodiny váženého obchodního domu.“ S těmito slovy jí podal rámě a uvedl ji do komnat připravených pro jeho obývání.
Nazítří za časného rána oznámil herold veřejně Rudolfovo povýšení na krále a zároveň vyhlásil šťastné vyhlídky jeho vlády. Lid se hned začal ve velkých houfech shromažďovat před palácem a nejrůznějšími způsoby dával najevo veselost a nadšení z tak prospěšné změny vlády. Uprostřed těchto projevů radosti vystoupil na balkon paláce jeden z dvořanů, pokynul rukou, aby se lid utišil, a když nastalo ticho, oslovil shromáždění takto: „Král, náš milostivý pán, se rozhodl zvěčnit nástup své vlády neobyčejným dobrodiním. Chce se v slavnostním průvodu vydat k vysoké skále nedaleko města, zvané Holý hřbet, a tam veřejně podat důkaz své zázračné moci. Doufá, že se každý bude chovat klidně a že nevznikne žádný nepořádek.“ Sotva domluvil, vyšel rozkaz městským úředníkům, aby lid k průvodu usměrňovali a bděli nad pořádkem. Když bylo vše k tomu účelu připraveno, ukázali se Rudolf i Holdenkron v plném slavnostním lesku a průvod se dal ke skále do pohybu.
Skála byla docela černá, zvedala se příkře vzhůru jako rovná deska a nebylo na ní vidět ani keř. Hladká a holá se nabízela pohledu kolemjdoucích, a proto jí lid říkal Holý hřbet. Když Rudolf se svým doprovodem dorazil na místo, zastavil se a poručil, aby se lid po obou stranách rozestoupil do kruhu a aby přední osobnosti shromáždění uvolnily prostor. Když bylo vše podle jeho pokynu seřazeno, obrátil se k zástupu a pravil: „Sliboval jsem, že svou vládu zahájím všeobecným dobrodiním, jež chci lidu prokázat. Nyní nastala chvíle tento slib splnit. V této skále, kterou nazýváte Holým hřbetem, jsou uzavřeny nesmírné poklady. Nikdo k nim nemá přístup kromě toho, kdo vlastní tři zlatá pera z Rýbrcoulovy hlavy. S nepopsatelnou námahou a v největším ohrožení života jsem se odvážil této kořisti dobýt, abych se jí mohl projevit štědrým vůči lidem. Jen zázračné moci, pod jejíž ochranou jsem vykonal nemožné, vděčím za šťastný výsledek své výpravy. Vysvobodil jsem Rýbrcoula z jeho zakletí a princ mi z vděčnosti za prokázané dobrodiní daroval hledaný poklad a odhalil tajemství, která jsem potřeboval k dosažení svého cíle. Chci tedy své poddané učinit šťastnými a své poznání obrátit k obecnému dobru země. Nyní uvidíte první důkaz.“
Po těch slovech se Rudolf odmlčel a lid čekal ve strnulém úžasu na další výjev. Rudolf držel v pravé ruce tři zlatá pera a dotkl se jimi země. Okamžitě se půda zachvěla burácivým praskotem, jako by se měla rozpoltit. Potom nový král odstoupil ke skále a dotkl se jí svým zázračným ramenem. Nitrem hory se rozlehl hrozivý zvuk, kolem se prohnal hučící podzemní vítr a opakované otřesy budily obavu, že skála pukne a přítomné pohřbí pod svými troskami. Rudolf udeřil podruhé — a Holý hřbet se rozdělil na dvě části. Horní klenba se propadla a uprostřed se objevila veliká klenutá prostora, zářící zlatem, stříbrem a drahokamy. Vyjevilo se nepřeberné množství postav, nádob a ozdob z litého zlata a stříbra, zatímco klenba i boční stěny se třpytily diamanty, karbunkuly, smaragdy, rubíny a nejdražšími kameny obou Indií. Nikdy lidské oko nespatřilo takovou hromadu pokladů pohromadě. „Každému z vás je dovoleno vejít do této pokladnice,“ zvolal Rudolf k lidu, „a odnést si tolik cenností, kolik unese.“ Sotva to dořekl, byla klenutá prostora zaplněna lidmi. Každý se hnal dovnitř, odstrkoval druhého a snažil se uchvátit co nejvíc, aby při takové kořisti nepřišel pozdě. Za několik málo okamžiků bylo vidět zástupy obtížené zlatem, stříbrem a drahokamy nevyčíslitelné ceny.
Nikdo z toho množství si nepřál tak vroucně nic jiného, jako mít stonásobně víc síly, aby mohl unést ještě víc. Mnozí se potáceli pod tíhou kořisti, jiní, kteří nabrali příliš, padali přitlačeni zátěží k zemi a se zármutkem museli část pokladu zanechat. Ze všech stran znělo volání: „Teď jsme šťastni! Náš nejvřelejší dík patří králi Rudolfovi; kéž dlouho žije, slavně a s věncem cti!“ Rudolf však odpověděl: „Ne mně, nýbrž králi Holdenkronovi náleží čest a dík. On je to, jehož moc a štědrost vám tyto poklady darovaly.“ Tu lid zvolal ještě radostněji: „Ať i Holdenkron přijme náš dík! Ať žije Holdenkron, korunovaný přítel lidí! Pozdní potomci budou žehnat jeho památce a uchovají jeho slávu navěky!“ Za tohoto jásotu se Rudolf znovu dotkl Holého hřbetu zlatými pery a skála se pod hrozivým rachotem opět uzavřela nad pokladnicí. „Vraťte se nyní do svého města,“ řekl Rudolf občanům, „a dobře užijte toho, co jste obdrželi.“ Nato vystoupili Rudolf a Holdenkron na triumfální vůz a vrátili se zpět do paláce. Po mnoho dalších dnů se pak slavila korunovace s tak oslnivou nádherou, že něco podobného není popsáno v žádných dějinách a musí být pokládáno za jedinečné svého druhu. Když bylo všechno ukončeno, propustil Rudolf cizí pomocná vojska, své hosty i veškerý zahraniční doprovod, bohatě je obdaroval a spolu s Holdenkronem a jeho nástupci uzavřel věčný svazek přátelství. Od té doby žili oba králové v nejlepším porozumění a jejich prostřednictvím vládl v sousedních státech stálý mír. Jejich království stále více vzkvétala, lid měl hojnost všeho, co jen může učinit život pohodlným a spokojeným, a ještě dlouho poté byly slavné činy Holdenkrona a Rudolfa opěvovány v lidových písních a předkládány jako příklad hodný následování.