Kanadský autor David Day již skoro padesát let zásobuje svět nejen knihami o díle Tolkiena. Jedni na něj nedají dopustit, což dokládá neutuchající zájem o jeho publikace, druzí nenechají suchou nit a (možná až slepě) kopírují názory druhých.
Pravdou zůstává, že jeho knihy lidé kupují, kochají se malebnými ilustracemi, které nejsou ovlivněny žádným komerčním dílem a které mají i českou stopu.
Když jsem oslovil Davida Daye o rozhovor, nečekal jsem, jak plodná diskuze se z toho vyvine, a to jsem se nebál píchnout do vosího hnízda – pravdou zůstává, že pohled samotného autora často neznáme a že – zatímco u jiných knih nepřesnosti přehlížíme – právě u kanadského snílka mnozí pohlíží předem kritickým pohledem.
A víte, že David Day vlastně nastartoval kariéru Alana Leeho? A co říká na české ilustrátory? Začtěte se to exkluzivního rozhovoru Starého Brala a napište mi, co si o knihách myslíte, a hlavně proč.
Kdybyste potkal sám sebe a měl se představit, co byste nám o sobě řekl?
Jak bych se představil? Prostě jménem. A kdybychom nebyli v mé rodné zemi, vysvětlil bych, že jsem Kanaďan, který v současnosti žije na ostrově Vancouver Island, ale polovinu svého dospělého života prožil v Británii a v Evropě. Také bych podle toho, s kým bych mluvil – na základě povolání a obecných zájmů dotyčného –, možná řekl, že jsem spisovatel. Ačkoli jsem zjistil, že větší zájem vzbudím, když přiznám, že jsem řadu let pracoval jako dřevař (aka) dřevorubec.
Kdyby se mě dotyčný zeptal: „Jaký jste spisovatel?“, obvykle vysvětluji, že jsem se věnoval řadě žánrů: poezii, prózu, fantasy, dětské knihy, literaturu faktu a žurnalistiku. V určitých komunitách a souvislostech jsem znám svými knihami a novinářskou prací o životním prostředí nebo dětskými knihami. U poněkud výstřednějšího a okrajovějšího publika, tedy mezi básníky, jsem znám svou poezií. Běžní čtenáři se však nejčastěji ptají: „Něco, co bych mohl znát?“ A tak vysvětluji, že jsem napsal řadu knih o životě a díle J. R. R. Tolkiena – ne proto, že bych čekal, že budou znát mé jméno, ale protože jsem si jistý, že znají Tolkiena.
Když lidé slyší jméno David Day, téměř celý svět si vás okamžitě spojí s Tolkienem. Co to pro vás znamená?
Ne, nemyslím si, že si většina lidí jméno David Day okamžitě spojí s Tolkienem. Samozřejmě mě potěší, když občas někdo zareaguje na některý titul slovy: „Vy jste napsal tuhle knihu? Tu mi dal otec, když jsem byl dítě, a miloval jsem ji.“ Je jasné, že spousta lidí si mé knihy o Tolkienovi ráda přečte, a to mi přináší určité potěšení. Nemyslím si však, že většina čtenářů příliš přemýšlí o tom, kdo je napsal. A to je v pořádku, ty knihy nejsou o mně. Vznikly jako průvodci, kteří mají Tolkienův svět zpřístupnit a zpříjemnit široké veřejnosti.
Tolkienův bestiář jste vydal už v roce 1979, tedy dva roky po Silmarillionu. Jak jste se tehdy k tomuto tématu dostal? Byl to okamžitý nápad?
Ano, vždy mě zajímaly světové mytologie, takže když byl v roce 1977 vydán Silmarillion, fascinovala mě hloubka a složitost Tolkienovy schopnosti budovat svět a vytvořit zcela jedinečnou mytologii. Stejná hloubka a složitost, která mě na Silmarillionu tolik zaujala, však – alespoň zpočátku – představovala určitou překážku pro mnoho běžných čtenářů, kteří očekávali druhý „dobrodružný“ román podobný Pánu prstenů.
V roce 1978 jsem při úvahách o svých studiích středověké a renesanční literatury zjistil, že nejpopulárnější kategorií světských rukopisů a raných tištěných knih byly bestiáře: nádherně ilustrované exotické přírodopisy skutečných i mytických tvorů světa. Šlo o pečlivě katalogizované popisy a ilustrace tygrů vedle jednorožců, slonů a draků, mořských panen a kapustňáků. Mnohé z nich zahrnovaly také exotické rasy a kmeny lidí, skutečné i smyšlené.
Zdálo se mi, že je to ideální způsob, jak čtenářům představit přirozené i nadpřirozené obyvatele Tolkienova světa Středozemě, světa blízkého středověku. Dodnes mi jedna čtenářská recenze mých knížek vykouzlí úsměv na tváři: „Čovečééé, kde tohle bylo, když jsem se prokousával Silmarillionem? Daleko lépe by se mi sledoval děj. Nechápejte mě špatně, Silmarillion miluju, ale bylo to náročné čtení. Takže si ho asi budu muset přečíst znovu.“ To mě okamžitě zahřálo u srdce a byla to přesně ta reakce, kterou jsem chtěl u svých čtenářů nejvíce vyvolat.
Pro mnoho čtenářů byl Tolkienův bestiář – a stále je – přelomovou knihou ve vaší tvorbě. Jak se na něj po všech těch letech díváte?
Ano, myslím, že Tolkienův bestiář je do jisté míry „přelomová kniha“, protože to byl bezpochyby první ilustrovaný průvodce Tolkienovým světem. Jeho vynikající výtvarná redaktorka Debra Zuckermanová se konceptu bestiáře nadšeně ujala. Vytvořila pro knihu jedinečné písmo a zadala ilustrace výhradně některým z nejlepších a nejslibnějších fantasy výtvarníků tehdejší Británie a Evropy.
Jedinou další tolkienovskou příručkou, která brala v úvahu Silmarillion, byl aktualizovaný Complete Guide to Tolkien Roberta Fostera, vydaný v roce 1978. Šlo o rozsáhlý komentovaný rejstřík Tolkienových jmen, míst a věcí. Výborná kniha pro seriózní badatele, ale na rozdíl od Bestiáře bez ilustrací, map a časových přehledů, o nichž jsem věřil, že Středozem více zpřístupní běžným čtenářům.
Záměrně jsem ji také napsal vysoce popisným „středověkým“ stylem – místy dokonce poetickým – tónem blízkým Tolkienovu Silmarillionu, s nadějí, že běžné čtenáře zaujme. (Pro srovnání rozdílných stylů psaní lze porovnat heslo „Drak“ v Bestiáři s hesly o dracích ve Fosterově Guide.)
Už tehdy knihu ilustrovali výtvarníci, kteří v té době nebyli tak známí, včetně některých českých ilustrátorů. Jak jste tyto ilustrátory objevil a jak jste s nimi tehdy komunikoval? Navíc vizuální stránce svých knih stále přikládáte velký význam, což vás odlišuje od velké části konkurence, že?
Ano, pro Bestiář byla oslovena řada mladých, začínajících výtvarníků. Nejkreativnější a nejoriginálnější byl Ian Miller, jehož ilustrace připomínaly ocelorytiny a svými zlověstnými draky, trpaslíky a skřety skutečně udaly tón celému bestiáři. Naše nizozemská výtvarnice Lidia Postmaová byla naším určujícím hobitím umělcem, zatímco již tehdy uznávaný výtvarník maďarského původu Victor Ambrus dostal za úkol ztvárnit elfy a lidi.
Pozoruhodní angličtí výtvarníci Michael Foreman a John Blanche byli osloveni kvůli své schopnosti vytvářet dramatické, rozmáchlé krajiny. A samozřejmě vynikající český výtvarník Jaroslav Bradáč namaloval řadu skvělých obrazů Valar a Maiar: „bohů“ a „polobohů“ Středozemě.
Od té doby, v průběhu téměř pěti desetiletí, jsme pro další knihy s tolkienovskou tematikou oslovili více než tři desítky výtvarníků z různých zemí. Největší radostí mého života bylo vytvářet krásné knihy ve spolupráci s tolika úžasně talentovanými umělci. S mnoha z nich jsem se stal – a zůstávám – skutečným přítelem.
Když mluvíme o ilustrátorech, Tolkienův prsten vznikl s Alanem Leem. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte, včetně vaší společné práce na knize Castles?
V roce 1981 mě na naléhání Alana Leeho oslovil vydavatel Ian Ballantine s nápadem spolupracovat s Alanem na připravované knize o hradech, Castles. Alan zjevně viděl a ocenil styl mého psaní v Bestiáři a domníval se, že bychom se k sobě dobře hodili.
S Alanem jsme se poprvé setkali ve venkovském domě Iana a Betty Ballantineových ve Woodstocku na severu státu New York. Seděli jsme u stolu s designérem Davidem Larkinem a několika Alanovými skvělými ilustracemi a společně jsme si udělali plán, jak na projektu postupovat.
V letech 1984 a 1986 Alan ilustroval dvě mé básnické knihy vydané malými nakladatelstvími, The Animals Within a Gothic, později přispěl ilustracemi i do mé velkoformátové knihy Quest for King Arthur. Teprve v roce 1994 jsme však spolupracovali na Tolkienově prstenu, studii mytologických zdrojů Tolkienova díla. Pro Alana to byl první výlet do Středozemě coby ilustrátora. Vydavatelem této knihy bylo HarperCollins, vlastní nakladatelství Tolkien Estate, jak redaktor, tak Estate brzy poznali, že je Alan pro ilustrování Středozemě jasnou volbou. Následně jej získali do role oficiálního ilustrátora Pána prstenů, následně i téměř všech nových vydání Tolkienových knih.
Vydal jste téměř dvacet knih o Tolkienovi. Vyčerpal jste už všechna možná témata? Můžete prozradit, na čem pracujete dál? A která z vašich knih je vaše osobně nejoblíbenější?
V současnosti pracuji na rozsáhlejším, nově upraveném vydání knihy Tolkienovi hobiti, protože se moji vydavatelé rozhodli připravit luxusní kvartové vydání o rozměru 24 × 30 cm. Nový svazek v pevné vazbě bude obsahovat o 64 stran více, k tomu 20+ nových ilustrací a přibližně šest tisíc slov nového textu. Bude mít také zlatou ořízku a saténovou záložku.
Pokud jde o nové nápady: už řadu let pracuji na ambiciózním projektu, který ke světu J. R. R. Tolkiena přistupuje zcela novým a dosud neprozkoumaným způsobem. V tuto chvíli však musím tento projekt držet pevně pod pokličkou, dokud nebude blíže dokončení.
A pokud jde o to, která z mých knih je má osobně nejoblíbenější: ptát se autora na něco takového je jako ptát se otce, aby si vybral a veřejně jmenoval své oblíbené dítě! Chtěl bych říci, že všechny své tolkienovské potomky miluji stejně, ale musím uznat, že můj prvorozený, esteticky krásný Tolkienův bestiář, má v mém srdci zvláštní místo.
Začali jsme tím, že jste se dnes stal téměř synonymem pro Tolkiena. Přesto se často setkávám s názorem, že vaše knihy mohou být nepřesné nebo že dávají příliš mnoho prostoru vašim vlastním myšlenkám. Jak tuto kritiku vnímáte? A proč si myslíte, že právě vy jste tak častým terčem, když každý rok vycházejí desítky knih o J. R. R. Tolkienovi, z nichž mnohé jistě nedosahují kvality vaší práce? Posouvá vás taková kritika naopak dál v tom smyslu, že v pozdějších knihách opravujete případné nesrovnalosti?
Především bych chtěl říci, že mě hřeje na srdíčku a že mě těší, nakolik jsou mé knihy populární a že si jich tolik čtenářů po celém světě tak váží. Čtenáři si nakonec udělají vlastní názor. Síly mi dodává, že přibližně 95 % čtenářských recenzí na Amazonu a Goodreads je mimořádně pozitivních, tedy čtyři až pět hvězdiček z pěti. To naznačuje, že knihy rezonují s publikem, pro které byly napsány. Opravdu si také vážím mnoha čtenářů, kteří mě kontaktují přímo se svými osobními příběhy a pozitivní zpětnou vazbou.
Bohužel se zdá, že vedení a komunita Tolkien Gateway podpořily méně pozitivní recenze a podporovaly velmi hlasitou menšinu ve veřejném online prostoru tak, že vzniká dojem, jako by zastupovaly převládající nebo autoritativní názor. A možná stojí za to v této souvislosti porovnat můj životopis na Tolkien Gateway s mou poměrně standardní, redakčně neutrální biografií na One Wiki to Rule Them All.
Nepřesnosti: Téměř všechny tyto „nepřesnosti“ zpochybňuji a bylo by třeba tuctu či dvou stran, abych vyjmenoval a opravil falešná obvinění, která Tolkien Gateway a jejich online spojenci v průběhu let šířili. Vezměme však jeden z nejproslulejších a nejzřejmějších příkladů: desetiletí trvající útoky na mou mapu Středozemě a Zemí neumírajících z Tolkienova bestiáře z roku 1979, která je „kritizována pro odlišnosti od Tolkienových vlastních map, například Mapy V z map Ambarkanty“. To by byla oprávněná kritika, kdyby neplatilo, že Ambarkanta byla vydána až v roce 1986 – tedy sedm let poté, kdy byla publikována mapa v Bestiáři.
Navíc je mapa z Bestiáře z roku 1979 jasně nazvána jako „Složená mapa Ardy napříč věky“ (poznámka Starého Brala: v českém vydání Bestiáře tato věta na mapě zcela chybí) a v úvodu je jasně vysvětleno, že jde o „Je to původní výklad podle Tolkienových spisů a mě by sloužit k všeobecné orientaci. Ukazuje všechny země Ardy, přestože mnohé z nich, stejně jako mnohé velké říše, neexistovaly současně… [a] do časů Války o Prsten úplně zmizela.“ Vysvětlení na Tolkien Gateway, že mapa je neplatná, protože jsem si nebyl vědom skutečnosti, že mnohé země neexistovaly současně, tedy ignoruje jak podtitul mapy, tak její jasně formulované úvodní vysvětlení.
Zdaleka nejde o chybu. Jedinečným účelem této mapy bylo – a stále je – umožnit čtenářům zjistit, kde se mnohá zmizelá království Prvního věku ze Silmarillionu mohla zhruba nacházet ve vztahu k pevnině zobrazené na mapě z Pána prstenů ve Třetím věku. Tuto mapu navíc doplňovaly dva rozsáhlé časové přehledy, které měly pomoci s chronologickou orientací v těchto říších, a tím čtenářům umožnit propojit dějiny popsané v Silmarillionu z Prvního věku s dějinami v Pánu prstenů ze Třetího věku. A je třeba poznamenat, že v té době šlo o jedinou interpretační mapu světa Ardy.
Menší výtku, že Númenor na mapě Bestiáře z roku 1979 nemá tvar hvězdy, lze vysvětlit podobně: až do roku 1981 neexistovala žádná publikovaná mapa ani zmínka o hvězdicovité geografii Númenoru. Pokud jde o umístění potopené země Beleriandu, šlo prostě o řešení logistického problému. Tolkienův Beleriand Prvního věku a jeho Středozem Třetího věku zabíraly zhruba stejnou oblast severozápadu Středozemě. Aby tedy bylo možné zahrnout pobřeží obou těchto map do jednoho složeného zobrazení, byl potopený Beleriand Prvního věku vyzdvižen ze dna moře a posunut těsně na sever od pevniny Středozemě Třetího věku.
Skutečná otázka zní: proč by si Tolkien Gateway od roku 2004 do roku 2026 neustále stěžovala na dnes již téměř půl století starou mapu, když v roce 1991 – kdy Bestiář vyšel z tisku a Tolkien: The Illustrated Encyclopedia jej měla aktualizovat a nahradit – existovalo dvanáct map zachycujících vývoj Středozemě, a když jsme pak v roce 2015 vydali celý Atlas, který už rozsáhle integroval prvky map Ambarkanty?
Tolkien Gateway navíc doporučuje Atlas Středozemě Karen Wynn Fonstadové. Tím však pomíjí skutečnost, že mapa Fonstadové byla původně vydána v roce 1981, kdy se – stejně jako mapa Bestiáře z roku 1979 – zjevně rovněž lišila od map Ambarkanty. Zdá se tedy, že Tolkien Gateway přijímá změny v mapách Fonstadové z roku 1991 jako definitivní, ale zároveň ignoruje změny v mých mapách z let 1991 a 2015.
Omlouvám se za toto dlouhé vysvětlení, ale nejde jen o drobné přehlédnutí. Je to součást katalogu nepravdivých tvrzení, která byla v průběhu let vznášena. Většina těchto „chyb“ se týká nesmyslných a neinformovaných hnidopišských námitek podobných nechvalně známým sporům typu „mají balrogové křídla?“, které po léta otravovaly internetový fandom – otázce, kterou sám Tolkien odmítl jako absurdní. Člověk se ale může ptát: jaký možný význam mají tyto únavné malicherné spory pro něčí ocenění J. R. R. Tolkiena nebo jeho světa?
Snadno bych mohl – pokud byste chtěl konkrétní příklady – vyvrátit každou z nejnovějšího absurdně triviálního seznamu „chyb“, které mi Gateway připisuje: Beren, obři, dlouzí červi, Sauron, Telcontari; nebo jejich dřívější seznamy, které často opakují jejich „kritici“ a které zahrnovaly Toma Bombadila, Odulu, Bělohříváka, Felarófa, Glorfindela, draky, Galadriel, krakena, Celebrían či Věky Slunce.
Příliš mnoho prostoru mým vlastním myšlenkám: Veškeré spekulace v mých knihách jsou nejčastěji založeny na paralelách se světovými mytologiemi, literaturami a starobylými tradicemi, které byly velmi výraznou součástí Tolkienova intelektuálního života. A právě prostřednictvím těchto studií tvůrčím způsobem vdechl imaginativní život fiktivnímu světu Středozemě. Nehodlám se proto omlouvat za názory a analogie založené na celoživotním studiu historických a literárních tradic, které byly nepochybně významnými zdroji inspirace v Tolkienově tvůrčím životě.
Jak tuto kritiku vnímám? Od nástupu internetu jsem byl během posledních tří z uplynulých pěti desetiletí neustále terčem trollingu. Naštěstí se však tyto útoky omezovaly na internet. Po všechna ta léta mé knihy v mezinárodním mainstreamovém tištěném tisku téměř vždy získávaly pozitivní a nadšené recenze. A dost pozoruhodné je, že od roku 1979 do poloviny devadesátých let mě Tolkien Society přijímala vřele.
V roce 1979 začínala recenze Tolkienova bestiáře v Amon Hen č. 42 slovy: „Toto je velkolepá kniha.“ V roce 1984 se v Amon Hen č. 70 mluvilo o „Davidu Dayovi, autorovi tolik chváleného Tolkienova bestiáře“. V roce 1991 se v recenzi knihy Tolkien: The Illustrated Encyclopedia v Amon Hen č. 114 psalo: „Shrnuto, tato kniha je navržena tak, aby se četla a užívala stejně jako používala k vyhledávání… je dobře napsaná a předložená a myslím, že se ukáže jako naprosto úspěšná.“ Internet jsem ve skutečnosti nepoužíval – kromě e-mailů – až do roku 2008, takže jsem přišel o celé desetiletí náhodného online napadání, než jsem se dozvěděl, že jsem byl v roce 2004 kvůli administrativní chybě zařazen Tolkien Society na černou listinu.
A proč si myslíte, že právě vy jste tak častým terčem, když každý rok vycházejí desítky knih o J. R. R. Tolkienovi, z nichž mnohé jistě nedosahují kvality vaší práce? Značná popularita mých knih zjevně přitáhla kritickou pozornost Tolkien Gateway a jejich spojenců. Nechci zde spekulovat o jejich motivech. Připojil jsem však svůj nedávný e-mail zaslaný zakladateli, předsedovi a každému členu výboru Tolkien Gateway, v němž je zdvořile žádám o úpravy mé biografie v souladu se zveřejněnými pravidly organizace a se standardní praxí vůči jiným žijícím autorům. Do dnešního dne jsem neobdržel žádnou odpověď ani potvrzení.
Přesto Shaun Gunner z Tolkien Society – která bývá často kritická a kde jste možná do jisté míry na černé listině – pochválil Tolkienovy bitvy s tím, že jste opravil fakta a zpřesnil informace. Potěší vás slova chvály?
Skutečné znění této recenze začíná řadou falešných premis, poté připouští určitou faktickou přesnost, ale nakonec končí zcela odmítavou kritikou analýzy v mé knize. Méně se soustředím na to, zda je zpětná vazba lichotivá, a více mě zajímá, zda je recenze racionální a férová. Rozhodně bych dal přednost tomu, kdyby se recenzent zaměřil na konkrétní příklady historické a literární analýzy v knize, spíše než na to, co vnímám jako řadu nepodložených soudů.
Naprostá většina vašich děl vyšla česky a mnohá z nich zdobí díla českých umělců. Jaký vzkaz byste chtěl poslat českým ilustrátorům? Který z těchto ilustrátorů je váš nejoblíbenější?
Pokud jde o české výtvarníky: k dílu Jaroslava Bradáče mě poprvé přitáhly jeho ilustrace k projektům Steppenwolf, protože se zdálo, že do svých ilustrací dokáže vnést psychologický prvek. Toho se mu bezpochyby podařilo dosáhnout v práci na Valar a Maiar. Jeho lebkovitý Morgoth a děsivé Sauronovo oko se etablovaly jako klasická zobrazení zla.
Stále vyhlížíme nové talenty a má redaktorka Lucy Pessellová v roce 2018 objevila krásné akvarelové krajiny mladé české fantasy výtvarnice Šárky Škorpíkové. Měli jsme za to, že její práce může vystihnout jemnější a lyričtější stránku geografie Středozemě, což by bylo vítaným kontrastem k dramatickému krveprolití mnoha bitevních krajin.
Když má David Day volný čas, po které knize J. R. R. Tolkiena sáhne?
Ačkoli ji nedoporučuji slabším povahám, vyčerpávající vícesvazková vydání otcových rukopisů Christopherem Tolkienem v sérii The History of Middle-earth je vždy podnětná a nevyhnutelně vede k dalšímu zkoumání.
Poslední otázka: víte, ve které Tolkienově knize se objevuje postava jménem pan Day?
Ano, samozřejmě jsem o panu Dayovi v Tolkienově dětském příběhu Pan Blahoš věděl. Pokud si správně vzpomínám, pan Blahoš nabourá svým novým automobilem do pana Daye a později také do slečny Knightové (poznámka Starého Brala: v českém překladu pak máme Rozbřesk a Soumračná, jelikož doslovné překlady Den a Rytířová níže popsanou hříčku nenaplňují). Pan Blahoš vypadá jako jakási sebeironická fiktivní verzí samotného Tolkiena, který byl proslule hrozný řidič. A jak pan Blahoš, tak pan Tolkien po řadě nehod a odřenin vyměnili auto za kolo.
Myslím, že pro pana Daye to dopadlo šťastně: oženil se se slečnou Knight (česky Soumračnou) a otevřel si obchod s potravinami nazvaný „Day and Knight“ – slovní hříčka odkazující k výrazům „day“ a „night“, tedy den a noc. Příběh mi připadal osobně zábavný hned z několika důvodů. Krátce v mém dětství vedla moje nevlastní babička – rovněž hrozná řidička – obchod nazvaný „Day’s Groceries“. Ještě významnější však je, že jistý pan Day – můj dědeček z otcovy strany – se narodil v 90. letech 19. století ve Wolverhamptonu, jen dvě hodiny jízdy na kole od domova z dětství J. R. R. Tolkiena v Sarehole v Birminghamu.
Děkuji za rozhovor
Poznámka Starého Brala k překladům:
Tolkienův Bestiář a citace z něj pocházejí z vydání z roku 1995 nakladatelství Mustang, překlad: Stanislava Pošustová.
Pan Blahoš a citace z něj pocházejí z vydání z roku 2015 nakladatelství Argo, překlad: Viola Somogyi