Silmarillion je životním a nedokončeným dílem JRRT, které stále přináší spoustu otázek, nemálo odpovědí. Zda je finální text – kniha Silmarillion – tím, čím si Tolkien představoval, že by být měl, to se nikdy nedozvíme. Faktem zůstává, že dle závěti vše, co sepíše, upraví či dotvoří syn Christopher, je validní. Eä!
Prvotní nástin kosmologie popisuje Kniha ztracených příběhů, následné texty a verze vyšly průběžně v celku Historie Středozemě. Posuneme-li se do nějakých 50. let minulého století, vycházel Tolkien z vědecké představy, kdy Arda byla od počátku svých dní kulatá a kdy ji zprvu osvětlovalo Slunce (a v noci Měsíc) a kdy Stromy přišly na svou řadu později. Resp. Arda tehdy nebyla jen ona „Země“, ale i vše okolo ní. Maia Árië vedla Slunce a byla trnem v oku Melkora, ten se ji pokusil svrhnout a Valar byli nuceni jednat. Pro úplnost uvádím, že v textech z roku +- 1955 byly Stromy vytvořeny ze světla Slunce a Měsíce (ne naopak).
V knize Morgothův prsten v kapitole Nové mýty přináší Christopher Tolkien několik fragmentů, jak vlastně první roky na Ardě probíhaly.
Mýtus s označením III přináší následující nástin dějů, sepsán byl v červnu 1955. Tučně je text JRRT.
Mýtus III
Co se událo ve Valinoru po smrti Stromů? Aman byl „odhalen“ – dosud byl zakryt kupolí (vytvořenou Vardou) závoje mlhy a mraků, jimiž nepronikl zrak, ani světlo. Kupole byla ozářená hvězdami – napodobeninou vysoké Oblohy Eä. Valinor se ponořil do tmy, jen hvězdy svítily [tj. po smrti Stromů]. Ta byla pak odstraněna a Aman osvětlovalo Slunce – čímž přišel o své požehnání. (Poskvrnění Slunce Melkorem tak muselo předcházet Dvěma stromům, neboť ty zářily světlem Slunce a hvězd ještě předtím, než jej Melkor [?znesvětil] – anebo [?mohly být ?byly] ozářeny světlem před Melkorovým [?Zkažením].)
Text je to nepřehledný a i Christopher Tolkien uznává, že zvláště pasáži v závorce ne plně rozumí. A to je co říct! Faktem ale zůstává, že ony kupole pronikly až do závěrečné verze Silmarillionu, kde se (jak poukazuje CJRT) v kapitole O zatměním Valinoru píše (v překladu paní Pošustové):
Nyní však ležela na vrcholku hory temná Ungoliant. Upletla žebřík z temných provazců a hodila jej dolů. Melkor po něm vyšplhal, dostal se na výšinu a stanul vedle ní, shlížeje na Střeženou říši. Pod nimi ležely Oromëho lesy a směrem na západ se třpytila Yavannina pole a pastviny, zlaté vysokou pšenicí bohů. Ale Melkor pohlédl na sever a v dálce viděl zářící pláň a stříbrné kupole Valmaru, jak se lesknou v míšení světel Telperionu a Laurelinu. Tu se Melkor hlasitě zasmál a rychle skákal z dlouhých západních svahů; Ungoliant mu byla po boku a její tma je kryla.
A když pak Tolkien v kapitole O útěku Noldor píše o hvězdách, dle CJRT myslí ty „kupolovité“.
Po čase se sešlo velké shromáždění u Soudného kruhu a Valar seděli ve stínu, protože byla noc. Nad hlavou jim však nyní probleskovaly Vardiny hvězdy a vzduch byl čirý; Manwëho větry totiž rozehnaly smrtelné výpary a odvalily zpět stíny moře.
Tolkien samotnou kupoli vysvětlil především snahou Valar ochránit Aman před zlými duchy Melkora v časech zneuctění Slunce. Abych se vrátil zpět k Mýtům…
Mýtus V – Slunce Stromy Silmarily
Stvoření Slunce po smrti Stromů se teď stalo nemožným nejen díky „mytologickému“ pohledu – zvláště s vědomím, že by Valar museli znát strukturu Eä (přičemž by se nevydávali do mytických dohadů jako lidé) a že by tuto pravdu sdělili Eldar (a tedy i Númenorejcům) –, ale je nemožným i chronologií ve vyprávění. Slunce existovalo jako část Království Arda. Pokud v časech, kdy se Valar odebrali do Amanu, panovala tma (čehož důsledkem bylo zpomalení růstu v Ardě), bylo to působením zatemnění, které vyvolal Melkor: mraky a kouřem (sopečná éra!).
Slunce bylo přímým zdrojem světla na Ardě. Blaženost Stromů (ve srovnání s jinými později rostoucími věcmi) byla dána tím, že byly zažehnuty a osvětleny svitem Slunce a Měsíce, než byly poskvrněny. Útok Melkora na Slunce (a Měsíc) proto musí následovat zbudování Valinoru, a také Melkorovu pokusu stvořit temnotu.
Jelikož byly silmarily zažehnuty ze Stromů po jejich smrti, zůstalo pouze v nich toto „světlo z Nepokaženého Slunce“.
Noticka o dohadech lidí, tedy i Númenorejců odkazuje na pozdější texty Tolkiena, které celý Silmarillion vydávají za lidské vyprávění dějin, tak jak jej zaslechli a udrželi, a které teorii o ploché Ardě předkládají jen lidským pokusům vysvětlit mnohé dávné jevy. Morgothův prsten, respektive texty konce padesátých let, dává několik otázek k zamyšlení – pokud je Silmarillion převyprávěním lidí (tak jako první vydání Hobita Bilbem), jak by vypadal Silmarillion vyprávěný elfy? A pokud Varda skutečně přikryla Aman kupolemi, jak se v nich asi žilo?