Volský brod čili Oxford 2025
Volský Brod mám opravdu rád, jezdím do něj relativně často – na občana Hůrky – a pokaždé absolvuji některá oblíbená místa dokola. Sem tam se stane, že ne všechna, jež bych si přál, ale účelem není maratonský běh. Odkazy na předešlé některé cesty přikládám na konci článku.
Letošní cestu jsem původně neměl absolvovat sám, ale když už okolnosti vše zařídily, jak zařídily, vydal jsem se ještě větším low costem módem, než tomu bylo posledně. Letenky z Hůrky do Hobitína (zpáteční) za necelou tisícovku, hned tři noci ze čtyř za pětistovku každá, a jedná, hned ta první, cíleně v pomalém autobusu…
Přiletěl jsem před půlnocí a vím, že busem to trvá nějakou tu hodinku, tak jsem si našel téměř pětihodinový spoj všemi Kotěhůlkami, kde jsem částečně únavu zahnal.
Přesto autobusák ve 4:40 ve Volském brodě není žádná sláva, tam spí skřet na židli, tam vás varují cedule před chmatáky, a tma byla černá tak, že i Žihadlo ji nepokrájelo. Stepoval jsem po okolí nádraží do prvního pohybu hobitů a nakoukl na zakrytou fasádu The Eagle and Child. Sláva! Vypadá to, že se fakt něco děje!
Naproti jsem nahlédl do v této nehodině zavřeného Lamb & Flag.
A vydal jsem se prvním spojem za Volský Brod, čili Hobitín, na hřbitov JRRT. Tma byla tak černá, že jsem projel zastávku asi o 2 míle do neznáma. Naštěstí řidič – který vezl jen mě – měl v sobě kupku slitování a vzal to obloukem a přiblížil mě. Stále za tmy jsem si prošel jak hrob JRRT s Edith, tak jejich dvou dětí (konečně jsem viděl Priscilly hrob, posledně byl jen dřevěný kříž) a téměř hodinu jsem s hrobníkem hledal hrob Humphreye Carpentera. Zdařilo se, ač to byl smutný pohled, patrně za ním nikdo nechodí…
Všechny jsem pozdravil, hrobníka poprosil, aby to panu Carpenterovi zvelebil a vydal jsem se do Centre for Humanities, v níž je umístěna Tolkienova busta. No, problém je v tom, že je v části určené jen pro studenty a akademiky. Recepce mě poslala do příslušných míst, naštěstí jsem přesvědčil místní studentku, ta mě protáhla x turnikety na její kartu. Jenže dvojí průchody vždy červeně pípaly, naštěstí až po nafocení sochy ochranka dorazila. Nechala si to vysvětlit a já pokračoval dále.
Knihařka z Jericha
Loni jsem se nechal uchvátit knihou Pip Williamsové Slovník ztracených slov, neboť se děj překrýval s životem Tolkiena a jeho prací na OED. Letos jsem si přečetl Knihařku z Jericha (česky vyšla jako Knihařka z Oxfordu) a hltal jsem celé to prostředí Oxfordu a jednotlivých částí, nemohl jsem tedy procházku Jerichem vynechat.
Nebudu zde popisovat pocity z Jericha, ale dosti mi to připomnělo děj obou knih a především pak časy, kdy ani ne třicetiletý Tolkien docházel brigádničit při práci na Oxfordském slovníku i do těchto míst. A mé cesty pokračovaly dále, výjimečně jsem vynechal dům, v němž byl sepsán Hobit a Pán prstenů, a šel se podívat na novinku – pamětní desku v Pembroke College. Podruhé v jednom dni mě naháněla ochranka, na recepci nikdo nebyl, šel jsem tedy dále… Chyba.
Abych se vrátil k Oxfordskému slovníku – budova Ashmolean se už dávno Ashmolean nejmenuje, stalo se z ní Muzeum historie vědy – tak přesně v ní Tolkien plnil řádky budoucího opusu OED. Brigádně, ale peněz bylo potřeba.
Následně jsem si obešel Bodleyovu knihovnu a stavil se do tamějšího obchůdku, abych se naživo pokochal sortimentem, který nikde jinde nenajdete. Pořídil jsem z něj foto pro instagramové story, to vyvolalo nejvíce zájmu mezi sledujícími mého profilu. Bohužel časy výstavy Maker of Middle-earth jsou tatam a nabídka je sotva desetinová. Tehdy to panečku byla nádhera!
Tolkienova lavička
Zbylo mi trochu času, řekl jsem si, že se vydám ještě k lavičce Tolkiena. 1,6 km je za pár minut svižné chůze, řekl jsem si. Google mi ale ukazoval mapu v mílích a na konci dne krvavé nohy „děkovaly“, chodit od 4:40 – 17:00 de facto bez pauzy, s 10 kily na zádech, svižnou chůzí…
A už byl čas jít zpět 2,5 míle na bus a přemístit se do hlavního města Albionu…
Kapsule
Poprvé v životě jsem vyzkoušel žití a bytí v kapsulích, ale mít noc za nějakých pět, šest stovek, přitom přímo v centru na Picadilly Circus, což je střed města, to nejde nevzít! A hlavně já byl tak unaven po probdělé noci v autobusu, že mi bylo vše jedno.
Kapsule jsou malé, je jich hodně, poskytují klimatizaci, světlo, zásuvky a USB, a stahovací dveře, které zamykáte vlastním zámkem. Koupelny a záchody jsou v nekonečně dlouhé společné místnosti, ale každá jednotlivá sprcha a i toaleta je rozdělena zdí. Potkáváte se tak maximálně u umývadel. Někdo vyrazí v trenýrkách, některé si i zuby čistí s kapucí v oversize mikině, jiné ve spodním prádle, další v košili. Nádherný pelmel lidí. Je to nakonec lepší jak hostel, protože postel je jen a jen vaše.
Přikládám pouze fotky…
Následujícího rána jsem se vzbudil po 13 hodinách spánku a od rána procházel město především částmi, které jsem dosud spíše opomíjel, typu Soho… Nicméně odpolední program byl dán Knižním festivalem, který trval po celý měsíc a na který jsem měl zakoupen lístek právě na pátek. Ze sítí jistě víte, že jsem se setkal a vyfotil s Ječmínkem Máselníkem a především pak s Adamantou Bralovou. Jejich přednáška o knihách byla úžasná a já získal už během odpoledního toulání se mezi knihami nové hobití známosti z dalekého severu.
Po Knižním festivalu dorazil kamarád Cvalimír Bulva, jenž vážil za mnou dlouhou cestu z pevniny, prošli jsme další části města, zamířili do svých kapsulí v nočních hodinách a ve 3:45 za velkého jásotu vstávali na spoje do Warwicku a Birminghamu. Nebudu zmiňovat, že jsem popletl nákup autobusů do jiného města a tak. Ale vše se operativně vyřešilo. Obecně jsem motal časy, místa, často jsme byli někde v absolutně jinou dobu, než jsem si myslel, že máme být, ale to je už riziko cestování se Starým Bralem. Neplánuje, neřeší, bloudí, poznává lidi, a hlavně si nepamatuje.
Warwick a Birmingham
Do Warwicku jsme zamířili především pro dvě místa – vidět dům, který si pronajala Edith před svatbou s JRRT, a kostel, v němž se oba sezdali. Bohužel ten byl uzavřen a dovnitř vidět nebylo, obecně je otevřen jen dvakrát týdně, jen pro bohoslužbu a – chápu-li správně – jen pro členy. Po těchto dvou bodech jsme zašli na tamější hrad, který mě zcela uchvátil, navíc s tematikou Halloweenu a živých duchů hrajících svou roli různě po hradu.
Odpoledne se přejelo do Birminghamu, kde jsem měl jasný cíl, vidět Dvě věže. A také místa spjatá s Tolkienem, chodilo se do silně nočních hodin a Cvalimír mě proklínal. Tu se z 1 míle stalo pět, tu z „už jen dvě“ dalších 7,… Sečteno, podtrženo, jen v sobotu jsme ušli téměř 27 km sem a tam se všemi těmi přejezdy od 3:45. S těžkými batohy a tou dobou už asi 6 kg knih v igelitce.
Dvě věže
Edgbaston Waterworks Tower měla Tolkiena inspirovat k Minas Tirith (či Minas Morgul), veřejnosti je nepřístupná a fotit se dá leda zpoza zdi či plotu. Nebo že vejdete do areálu, když se otevře plot za dodávkou, a než si vás někdo všimne a po chvíli vás – jako mě – pakují ven.
Perrott’s Folly si můžete osahat, ale je spíše ve zbědovaném stavu, tato inspirovala k Minas Morgul (či Minas Tirith). Zlé jazyky tvrdí, že věže inspirovaly spíše k Orthanku a Minas Morgul, Tolkien se k tomu pořádně nikdy nevyjádřil.
A když už jste u věží, kousek od nich se nachází Oratorium, do něhož Mabel se svými syny chodívala.
Nedaleko tří výše zmíněných budov se nacházel i dům jména Gamgee’s house, nápis je ale odstraněn a poslední vazba na Tolkiena tudíž definitivně padla. Ostatně krom jediného domu, v němž JRRT v dětství žil, jsou všechny dávno srovnány se zemí a nahrazeny novými stavbami.
Jedinou reálnou památkou jsou v současnosti jesle a mateřská školka na Highfield Road, poslední etapa birminghamského bytí, než se přestěhoval do Volského brodu. Říká se mu Tolkien’s old house a jako jediný, jak jsem už zmínil, přežil v Birminghamu do dnešních dní.
Slunce definitivně zapadlo, vyrazili jsme ještě najít Barad-dûr, další inspiraci Tolkienova díla. Zde jsme se už fakt prošli, od Tolkienova domu to mělo být 20 minut chůze, nakonec to bylo spíše 50. Jakože rychlochůze. Hobití souputník už notně nadával, já nadšeně putoval dále, o hladu, o žízni,…
Noční Birmingham nám do cesty připletl nefalšovanou pouliční rvačku, zajímavé existence a vůbec zvláštní lidi, po vydatném burgeru jsme ulehli snad už ve 22 hodin a ráno zamířili do Kraje.
Kraj
Kraj se nalézá na druhém konci Birminghamu, než jsme byli ubytováni, bus nás ale pohodlně dovezl a bylo dostatek času si vše pořádně vychutnat.
Když umřel JRRT otec, přestěhovala se matka Mabel s oběma kluky právě do okolí Sareholeského mlýna, celá krajina utvářela Tolkiena a jen vyprávění o životě zde je více než zajímavé.
Z nekonečných luk a lesů zbyly parky a stromy. Na fotografii níže je louka, jež zove se Kraj. Zde malý Tolkien pobíhal a prožíval první anglická dobrodružství.
Farma sedláka Červíka, inspirace postavy v Pánu prstenů, byla zbořena už za života Tolkiena; zůstal stát jen mlýn. Mlýn, který malý Ronald neměl rád, mlynář děti strašíval a Tolkien jej měl spjat s randálem, průmyslem a ohyzdným komínem. Jenže roky plynuly a když v 60. letech minulého století z původního Kraje zůstal už jen zbědovaný mlýn, byl to právě Tolkien, který se podílel na jeho záchraně. Mi to trochu vhání slzy do očí, ale za to může i skvělý výklad v mlýnu a i spuštěné mlýnské kolo tamtéž.
Po prohlídce jsme zamířili obhlédnout parcelu, do níž se Tolkienovic nastěhovali po návratu z Afriky, dnes už z baráku nezbylo nic, přesto nové stavení má svou auru.
Nedaleko od mlýna a domu se nachází Moseley Bog, les s bažinami a potůčky, který přímo inspiroval Starý hvozd s Tomem Bombadilem.
Zde můj výklad končí, toulky za Tolkienem jsem vzal opravdu hekticky, dva dny sám, dva dny s Cvalimírem, den zase sám, nachodil jsem spousty mílí, seznámil se s několika lidmi, viděl x knihkupectví, měl v rukou různá první vydání, zažil několik mezinárodních ostud, usínal jsem vysílením, ale za další dobrodružství jsem rád.
A kdy se do Volského brodu vydám příště? Nevím sám… Věřím, že si ale nějaká událost zase najde cestu k mému srdci.
Volský brod ve starších článcích
Přikládám tři články, které jsem v minulosti sepsal. Kdybych psal všechny své zážitky od první návštěvy mnoho let nazpátek, byla by retrospektiva náramná. Ale… nikdy jsem si deníček nevedl.
Zajímavé čtení; dost věcí jsem se dozvěděl. Díky!
Děkuji moc, samozřejmě jsem to mohl obsáhnout více, ale na to máme právě knihy 😀 Nicméně výlet zajímavý, vše si projít, vnímat prostor, místa.