Těm z vás, kterým se podařilo Silmarillion nejen přelouskat, ale dokonce i zamilovat, muselo po čase začít šrotovat, jak se onen Christopherem Tolkienem a Guyem Gavrielem Kayem komprimovaný text vyvíjel a jakou měl původně podobu.
Odpověď na (skoro) všechny otázky nabízí monstrózní série Historie Středozemě, ze které mám jednoznačně nejraději první dvě knihy – Knihu ztracených pověstí I. a II. Píšu pověstí, ale stejně tak to může být příběhů, dle překladu.
V českém překladu vyšel pouze první díl a jeho zažloutlé a ohmatané stránky mého vydání dávají tušit, jak moc mám knihu v překladu Andreje Pastorka a Tomáš Hrácha rád.
Knihy vyprávějí putování anglického muže z 5. století, jemuž se později říkalo Eriol, jenž doplul na ostrov Tol Eressëa, kde mimo jiné objevil Dům ztracených her, v němž se postupně začínal dovídat o historii Ardy jako takové.
Hned první kapitola Dům ztracených her obsahuje v komentářích báseň Ty, já a dům ztracených her. Tu sepsal JRRT v dubnu 1915 a poměrně věrně kopíruje v detailech první kapitolu budoucího Silmarillionu.
V Sebraných básních zmiňují Wayne G. Hammond a Christina Scullová dopis z 1. května adresovaný Edith Brattové, budoucí manželce Profesora, v němž vyjadřuje potěšení, že se jí líbila báseň Ty a já, v níž Tolkien nakonec pozměnil poslední verš, „protože byl příliš intimní na to, aby jej kdokoliv krom tebe viděl.“
Anglický profesor a znalec Tolkienova díla, Brian Rosebury, ve své knize Tolkien: A Cultural Phenomenon zmiňuje, že Ty v básní implikuje „poctu, záměrně zasazenou do minulosti, která je převedena do pohádky, coby jednoho aspektu Tolkienova dospívání a jeho lásky k Edith Brattové, která byla také sirotkem.“
Zdá se, že Tolkien nabídl báseň Ty a já vydavatelům Oxford Poetry, ale ti si pro publikaci vybrali Nožky skřítků. Viz překlad paní Pošustové a mé osoby:
V tomto případě se nebudu pokoušet o vlastní překlad, nabízím tedy Ty, já a dům ztracených her v překladu prozatím jediného českého vydání Tomáše Hrácha.
Ty, já a dům ztracených her
(1. verze)
Známé ta místa, Ty a já,
už jsi tam se mnou byla,
za starých, dlouhých, dětských dnů –
snědý chlapec a víla.
Bylo to snad na stezkách snů
chladné a bílé zimy,
anebo v letních ospalých
modrých hodinách soumračných
s dekami zmuchlanými,
kdy jsme se v Spánku ztratili
– a setkali se tam,
kde do Tvých tmavých kadeří
jsem svoje zamotal.
Tak jsme se plaše toulali,
v písku pohádek sbírali
perel a mušlí kbelíky
a slyšeli jsme slavíky
zpívati ve větvích.
Na stříbro narážely rýče
tam v mořích jiskřivých,
na břehu spících údolíček
a přes uličky neznámé,
které dnes marně hledáme
v šeptavém stromoví.
Vzduch nebyl nocí ani dnem,
světlý a přitom tmavý byl,
když chaloupku nám odhalil,
domov Ztracených her:
chaloupku bíle natřenou,
se zlatou střechou slaměnou,
ze které jemným mřížovím
vidíš moře se dmout;
i naše dětské záhonky
tu byly – naše pomněnky,
chudobky mezi řeřichou
a modrou nemonkou.
Zdi lemovaly truhlíky,
jež přetékaly hvozdíky,
vranečkem, stračkou, plaménky
pod májkou červenou;
na cestách kolem plesaly
bíle oděné postavy
a s nimi Ty se mnou.
Jedni z konviček stříbrných
vodu na druhé lili,
jiní však, myslí vážnějších,
by pro ně postavili
ve větvích domek celý;
další na střechu šplhali,
druzí si v skrytu broukali,
jiní se roztančili zas,
splétali věnce z sedmikrás,
honili zlaté včely;
občas nějaký párek stál
s červenou lící opodál,
o dětských věcech rozmlouval –
– a k těm jsme náleželi.
A proč nás vlastně Zítřek vzal
a šedou rukou odved zpět,
aniž nám víckrát ukázal
Chaloupku a kouzelný svět –
– ten svět, který se rozkládá
k zahradám do pobřežních skal,
a kde je všechno, co kdo znal –
– co však neznáme, Ty a já.
Dům ztracených her
Mar Vanwa Tyaliéva
(Konečná verze)
Znali jsme tu zem, Ty a já,
už jsi tam se mnou byla,
za oněch dlouhých, dávných dnů –
snědý chlapec a víla.
Bylo to snad na stezkách snů
chladné a bílé zimy,
anebo v letních ospalých
modrých hodinách soumračných
s dekami zmuchlanými,
kdy jsme se v Spánku ztratili
– a setkali se tam,
tvůj vlas na bílé košili
černý, můj plavý zas.
Tak jsme se plaše toulali,
v písku pohádek sbírali
perel a mušlí kbelíky
a slyšeli jsme slavíky
zpívati ve větvích.
Na stříbro narážely rýče
tam v mořích jiskřivých,
na břehu spících údolíček
a přes uličky neznámé,
které dnes marně hledáme
v šeptavém stromoví.
Vzduch nebyl nocí ani dnem,
věčně to jasný večer byl,
když chaloupku nám odhalil,
domov Ztracených her:
starou, byť nově stavěnou,
se zlatou střechou slaměnou,
ze které jemným mřížovím
vidíš moře se dmout;
i naše dětské záhonky
tu byly – naše pomněnky,
chudobky mezi řeřichou
a rudou ředkvičkou.
Zdi lemovaly truhlíky,
jež přetékaly hvozdíky,
vranečkem, stračkou, plaménky
pod májkou červenou;
cesty se lidmi plnily –
co vlastní řečí mluvili,
ne s Tebou, ne se mnou.
Jedni z konviček stříbrných
vodu na druhé lili,
jiní však, myslí vážnějších,
by pro ně postavili
ve větvích domek celý;
další na střechu šplhali,
druzí si v skrytu broukali,
jiní se roztančili zas,
pod girlandami z sedmikrás,
a další poklekali
před králem bíle oděným,
na hlavě věnec z kopretin,
dávné písně mu pěli.
Však byly vidět dvojice,
jež, držíce se za ruce,
se kolem procházely –
– a o čem spolu mluvily,
nežli se ráno vzbudily,
to dřív jsme nevěděli.